„My jsme o tom doma vůbec netušili, až za mnou jednoho dne přiběhla vyděšená paní učitelka, jestli s ní můžu honem jít. Předala mi mého syna, který ležel na chlapeckých záchodech úplně zmlácený neschopen se postavit a vrátit se do třídy,“ vypráví matka anonymně pro podcast Šikana na Rádiu Junior.

Šikana se pak přesunula mimo budovu školy, pokračuje matka. „Poté, co našeho syna několikrát přepadli cestou na kroužek a zbili ho, tak jsme s prarodiči začali držet služby a doprovázeli ho do školy i ze školy,“ vypráví.

Celé to trvalo několik let. Od nástupu syna na druhý stupeň až do osmé třídy.

Příběh, se kterým se svěřila, ukazuje nejen extrém, do kterého může šikana postupně vyrůst. Ale také nevhodné řešení ze strany školy. Ta uspořádala otevřené setkání oběti a agresorem za účasti ostatních spolužáků.

Jenže takhle agresor zpravidla svého chování litovat nezačne.

„Když je donutíte, aby si podali ruce a řekli si, že to bude do smrti dobré, tak to nikam nevede. Ti, kteří to dělají, musí pochopit, že přešlápli. A k tomu je nelze nutit,“ míní školní psycholožka a lektorka projektu Minimalizace šikany Renata Vordová.

Trest není pochopení

To, že agresor pochopí, co dělal, také nemusí nutně záviset na přísnosti trestu. A limity má i démonizace agresorů nebo preventivní odstrašování.

„Kázeňská opatření jsou důležitá hlavně proto, že jsou jasným signálem, že podobné činy jsou neakceptovatelné. Agresoři i ostatní si nepřijatelnost šikany díky kázeňským opatřením lépe uvědomí,“ říká Lenka Kollerová z Psychologického ústavu Akademie věd.

Stud a vina

Práce s agresorem by ale zároveň neměla odklonit pozornost od oběti.

Jinak se může stát, že se u oběti prohloubí pocit vlastní viny. To platí například v situacích, kdy oběť kvůli šikaně změní školu nebo volnočasovou aktivitu, ale agresor tam setrvá. K tomu ale podle Kollerové v Česku dochází velmi často.

Vinu a stud přitom oběti cítí běžně. A to i před ohlášením nebo odhalením šikany. Trvat to navíc může i roky poté.

Příběhy, které do Českého rozhlasu přišly, ostatně často začínají slovy „Je to vlastně maličkost“ nebo „Lidem se dějí daleko horší věci“.

Co je šikana

Šikana ale nejsou jakékoliv spory mezi dětmi. A rozhodně se to neděje všem.

„Šikana je typ dlouhodobého agresivního chování, jehož záměrem je někoho poškodit. Je tam důležitý nepoměr sil mezi tím, kdo ubližuje, a tím, komu je ubližováno,“ přibližuje psycholožka Vordová.

Různost sil nemusí být jen fyzická. Malá holčička klidně může šikanovat nejsilnějšího kluka ze třídy, když má například k dispozici informace, kterými ho může vydírat.

V situaci, kdy si agresor neuvědomuje, že někomu ubližuje, což se podle Pavla Schweinera z portálu ebezpeci.cz velmi často děje v online prostředí, je pak přesnější užívat označení rizikové chování.

Jak učit učitele?

V krizových situacích, jako je příběh v úvodu článku, by škola měla požádat o pomoc odborníky, kteří mohou asistovat školním metodikům prevence. Ti jsou podle dat České školní inspekce již téměř na všech školách, kvalifikační studium ale absolvovala jen zhruba polovina z nich. Hlavní důvod je podle Lenky Kollerové jednoduchý – čas.

„Tady je potřeba systémový zásah, aby metodici prevence měli méně hodin výuky a získali tím více času na sebevzdělání v oblasti vztahů mezi žáky,“ uvádí Kollerová.

Pomoci mohou také programy nabízené neziskovými organizacemi nebo státními institucemi. Preventisty nabízí třeba policie, její programy patří mezi nejpopulárnější.

Na to, jak řešit šikanu, by měly učitele do budoucna důkladněji připravit i vysoké školy.

Pověst školy

Přestože už řada škol řeší šikanu velmi profesionálně a případy rizikového chování nahlašuje, pořád občas dochází ke zlehčování situace.

Rodiče bitého žáka si například vyslechli, že by nafukováním problému poškodili pověst školy. Ta může ale podle ústředního inspektora Tomáše Zatloukala utrpět, právě když se šikana přehlíží.

„Rizikové projevy jsou v každé škole. Tvrzení, že v naší škole šikana není, je předpokladem budoucího problému. Protože když tohle zřizovatel školy deklaruje, tak bude dělat všechno pro to, aby své tvrzení potvrdil nehledě na skutečnost,“ míní Zatloukal.

To, že školy rizikové chování začínají častěji nahlašovat, se může odrážet i v datech České školní inspekce. Ta uvádějí, že počet případů v Česku přibývá. Není ale jisté, jestli za to může rostoucí agresivita dětí, nebo právě větší ochota šikanu oznamovat.

Už od školky

Se šikanou se děti mohou potkat poprvé už v mateřských školách. Kromě kyberšikany se tam objevují stejné způsoby ponižování a ubližování, jaké zažívají starší děti. O to důležitější je reakce pedagogů, k nimž se nejmenší děti často upínají.

Špatnou zkušenost si dodnes nese jedna z respondentek, která se svěřila Českému rozhlasu.

„Dětem zpětně asi nevyčítám nic z toho, co mi dělaly. Dodnes ale nechápu, jak je možné, že to paní učitelka nejen viděla, ale dokonce toho byla součástí. Často se ptala, proč pláču, ale ještě jsem tehdy nedokázala zformulovat, že nechápu, proč mě ostatní neberou, proč z toho všeho nechci nic jíst,“ popisuje už dospělá respondentka.

Učitelka ji tehdy za trest nechávala samotnou v herničce, ze které nesměla odejít, dokud nepřestane plakat. Trávila tam sama i celé hodiny. Čas na přemýšlení pak měla i u oběda.

„Když mi před obličejem držela vidličku už čtvrt hodiny a já jsem ze zoufalství a s pláčem otevřela pusu, rovnou jsem se pozvracela. K tomu denně patřily jedovaté posměšky nebo nepouštění na záchod. Prý se takhle k dětem chová dodnes,“ říká.

K jídlu si našla zdravý vztah až na gymnáziu a dodnes má strach z navazování nových vztahů, přestože sama ví, že k tomu nemá důvod.