Írán
Írán (persky ایران, původně Árjan, neboli země Árjů), plným názvem Íránská islámská republika, je stát v Přední Asii. Dřívější název Persie, užívaný především v západním světě, se oficiálně přestal používat od roku 1935[3]. Na západě Írán sousedí s Irákem (Kurdistán), na severozápadě s Tureckem, Arménií a Ázerbájdžánem, na severu s Turkmenistánem, na východě s Afghánistánem a na jihovýchodě s Pákistánem. V jižní části je omýván vodami Perského zálivu, Ománského zálivu a Arabského moře, na severu je to moře Kaspické. Počtem asi 82 milionů obyvatel a rozlohou zhruba 1,65 milionu km² náleží Írán mezi 20 nejlidnatějších a nejrozlehlejších zemí světa. Státní útvar je administrativně rozdělen na 31 provincií, ty se dělí na okresy a na menší okrsky. Hlavním městem je Teherán s populací zhruba 9 mil obyvatel, s aglomerací zahrnující obyvatelstvo prakticky celé provincie pak více než 13 mil. obyvatel.[4] Dalšími významnými metropolemi jsou Mašhad, Isfahán, Tabríz, Ahváz, Šíráz, Karadž, Qom nebo důležitý přístav Bandar Abbás.
Írán je multikulturní zemí s mnoha etnickými a jazykovými skupinami. Základní rozdělení lze učinit do tří větších skupin - skupina perská, což jsou především Peršané (kolem 50-60 %), Kurdové (7 %), Lúrové, Balúčové, Arméni, Gílánci, Mazandaránci, a další etnika. Dále skupina turkická - íránští Ázerbájdžánci (Ázeři) zastoupení až 24 %, Turkmeni, Turci, Kaškájové a konečně semitská skupina zastoupená především Araby a Židy.
V Íránu jsou principy státního uspořádání úzce propojeny s náboženstvím. Státním náboženstvím Íránu je šíitský islám, který vyznává přes 90 % obyvatel, cca 8 % tvoří sunnité a zbývající 1 % tvoří další náboženské menšiny, hlavně komunity křesťanů (především Arméni), zoroastriánů, židů a bahá’istů (víra bahá’í je oficiálně zakázána).
Státním zřízením Íránu je islámská republika, a to na základě ústavy, pro níž hlasovalo v roce 1979 přes 98 % voličů. Moc nad zemí je rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Nejvyšší autoritou země je duchovní vůdce revoluce (persky رهبرانقلاب اسلامی), který fakticky ovládá klíčové oblasti politického systému země - je nejvyšším velitelem jak íránské armády, tak samostatně fungující speciální organizace Íránských revolučních gard. Kromě bezpečnostních složek kontroluje také státní televizi a rozhlas a justici. Určuje 6 členů dvanáctičlenného orgánu Rada dohlížitelů (persky شورای نگهبان), jmenuje členy Rady pro určování zájmů režimu (persky مجمع تشخیص مصلحت نظام). Současným nejvyšším duchovním vůdcem je Sajid Alí Chamene´í. Prezident republiky, jako druhá nejvyšší autorita země, je představitelem výkonné moci. Volen je přímou volbou občanů na 4 roky a může být zvolen na maximálně jedno další funkční období v řadě. Prezident sestavuje svou vládu, jednotlivé členy vlády (ministry) schvaluje parlament. Vláda je pověřena řízením státní správy a vykonává zahraniční politiku v souladu s principy islámské republiky. Prezident rovněž předsedá Nejvyšší radě národní bezpečnosti (persky شورای عالی امنیت ملی). Současným prezidentem Íránu je Ebráhím Raísí. Legislativní moc reprezentuje 290členný parlament (persky مجلس شورای اسلامی), jehož členové jsou voleni ve všeobecných volbách na 4 roky. Zákony schválené parlamentem vstupují v platnost až po schválení Radou dohlížitelů. V případě sporu mezi těmito dvěma institucemi rozhoduje Rada pro určování zájmů režimu. Další významnou institucí v rámci politického systému Íránu je tzv. Shromáždění znalců (persky مجلس خبرگان), 88členný sbor náboženských učenců (modžtahedů), kteří rozhodují o volbě nebo odvolání duchovního vůdce.
Íránský HDP je téměř z poloviny tvořen službami, více než čtvrtinově průmyslem a téměř čtvrtinu tvoří zemědělství. Hospodářský růst, inflace, nezaměstnanost a další sociálně ekonomické ukazatele kolísají s ohledem na mezinárodní situaci. Situace se opětovně zhoršuje od té doby, co Spojené státy jednostranně vypověděly multilaterální dohodu o íránském jádru (anglicky Joint Comprehensive Plan of Action) a obnovily sankce (květen 2018). Íránský průmysl se zabývá zejména těžbou ropy, zemního plynu (jedny z největších zásob na světě)[5] a kovů (železná ruda, chrom, olovo, měď, zinek, aj.), textilním průmyslem (výroba a vývoz koberců) a chemickým průmyslem (vývoz chemikálií). Zemědělství je založeno na chovu dobytka a pěstování tradičních zemědělských plodin jako je pšenice, ječmen, rýže, brambory, cukrová třtina nebo čaj a také plodin, které jsou hojně exportovány do zahraničí - citrusové plody, ořechy (pistácie, vlašské a lískové ořechy) a sušené ovoce (rozinky, datle, fíky).
Dějiny[editovat | editovat zdroj]
Dnešní Írán se rozkládá na území, v českém prostředí dříve označovaném termínem Persie, odvozeného podle názvu etnika Peršanů, pocházejících z jedné z provincií na jihozápadě země (Fárs). Geografická poloha země, vymezená Kavkazem na severu, Arabským poloostrovem na jihu, Indií a Čínou na východě a Mezopotámií a Sýrií na západě, byla od nepaměti natolik exponovaná, že z oblasti učinila dějiště významných historických zvratů a událostí.
Ve starověku zde vznikly rozlehlé říše Médů a perských Achaimenovců, o nichž často píší klasičtí řečtí spisovatelé, poté si teritorium podmanil Alexandr Veliký, makedonští Seleukovci, parthští Arsakovci a perští Sásánovci, až nakonec Persii obsadili a islamizovali kočovní Arabové, politicky sjednocení vystoupením Mohamedovým.
Arabští chalífové z rodu Umajjovců a později Abbásovců začlenili íránské kraje do své nadnárodní říše sahající od Maroka až do střední Asie, ale již v 9. století se jejich stát začal rozpadat – proces, který byl završen zhruba během sta let. V Persii poté vládly různé dynastie, většinou cizího původu (např. Seldžukové), a již ve 13. století přišli noví dobyvatelé: Mongolové v čele s Čingischánem. Ti v oblasti založili tzv. říši ílchánů, zahrnující i Irák s částí Afghánistánu, Pákistánu a Turkmenistánu, avšak již po století následovalo nové období partikularismu. Po přechodné nadvládě Tamerlána a jeho nástupců se staly vlastními tvůrci novodobého Íránu dynastie Safíovců a Kádžárovců, za nichž také počíná evropské pronikání na Střední východ.
Pod vládou dynastie Pahlaví (1925–79)[editovat | editovat zdroj]
Z evropských koloniálních mocností získaly v 19. století největší vliv Velká Británie a Rusko, jež si Persii postupně rozdělily na zájmové sféry. Slabá ústřední vláda v Teheránu jim v tom nebyla schopná zabránit a ani perská revoluce z let 1905–1911, která zemi zajistila parlamentarismus, nevedla k důkladné reformě mnohdy archaických správních struktur. V roce 1921 povstal proti kádžárovskému šáhu Ahmadovi kozácký důstojník, plukovník Rezá Chán, a poté, co soustředil veškerou moc ve svých rukou, dal se zvolit roku 1925 novým šáhem pod jménem Rezá Šáh Pahlaví. Za jeho vlády nastala překotná a místy neuvážená modernizace země podle evropského vzoru, prosazovaná diktátorskými metodami.
Po vypuknutí druhé světové války okupovaly Írán Velká Británie a SSSR, což souviselo jednak s vojenskou strategií Londýna i Moskvy, jednak s šáhovou proněmeckou politikou. Obě velmoci také dosadily Íráncům nového vládce – dosavadního korunního prince Muhammada Rezu Pahlavího, absolventa internátní školy ve Švýcarsku. Pod dohledem okupačních vojsk se ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943 konala v íránském hlavním městě Teheránská konference za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina.
Muhammad Rezá Pahlaví po válce umožnil jisté uvolnění politických poměrů a v Íránu se tak na legální bázi zformovaly politické strany. V roce 1951 se stal ministerským předsedou vůdce Národní fronty Muhammad Mosaddek, který měl podporu komunistů a islamistů, jehož vláda znárodnila íránský ropný průmysl, kontrolovaný od počátku století Brity. Toto opatření vyvolalo mezinárodní krizi ve vztazích s Velkou Británií (viz íránská krize) a vyústilo ve státní převrat, zorganizovaný šáhem za podpory CIA. Od té doby vládl Muhammad Rezá Pahlaví diktátorsky pomocí tajné policie SAVAK, přičemž zahraničněpoliticky se silně orientoval na USA a podporoval Izrael. Jeho autokratické metody a přílišné prosazování západní kultury, jakož i překotně prováděná modernizace („Bílá revoluce“) však nakonec postavily proti monarchii téměř celou společnost.
Islámská republika[editovat | editovat zdroj]
V roce 1978 vypukly v celém Íránu rozsáhlé protivládní demonstrace, které přerostly v revoluci a skončily svržením starého režimu. Šáh musel 16. ledna 1979 odejít do exilu a mocenské vakuum vyplnil charismatický duchovní, ájatolláh Rúholláh Chomejní, který se naopak z exilu vrátil. V následujících měsících byly demontovány všechny pilíře šáhovy světské diktatury, referendem schváleno ustavení islámské republiky a do ústavy zakomponovány teokratické prvky. Chomejní postupně prosadil svou politickou doktrínu „o nadvládě teologa“, jež v praxi znamenala, že moc převzalo šíitské duchovenstvo. Čímž byl sekulární, modernizující se Írán pod vládou Šáha uvržen do islámské republiky pod vládou teokratů.[6]
Zahraničněpoliticky se nový režim dostal téměř ihned do konfliktu s USA (viz Americká rukojmí v Íránu), dosavadním nejužším spojencem, a se sousedním Irákem ovládaným světskou stranou Baas Saddáma Husajna. V roce 1980 překročila irácká armáda hranice Íránu a začala íránsko-irácká válka, jež trvala osm let a stála zhruba milion lidských životů. Vnější ohrožení Chomejnímu a jeho okolí umožnilo ještě více omezit svobodu ve vnitropolitickém smyslu – popravy byly na denním pořádku. Sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655 křižníkem USS Vincennes v roce 1988 dále vyostřilo vztahy se Spojenými státy.
Uzavření míru v roce 1988 a Chomejního smrt o rok později nevedly k zásadní změně kursu islamistického vedení Íránu, dílčí korektury ve vnitřní politice však přece jen proběhly. V osobě Alího Chameneího, nového vůdce země, se dostala do popředí osobnost, jež neměla zdaleka takovou autoritu jako Chomejní, což umožnilo vzrůst reálné moci formální hlavy státu – prezidenta. V politice se začali více angažovat lidé spíše pragmatičtí, zaměření na ekonomiku a poválečnou obnovu infrastruktury, a sami Íránci projevovali nyní mnohem hlasitěji nespokojenost s vývojem své země – jejich mínění musel brát režim vážně.
V roce 1997 byl zvolen prezidentem umírněný duchovní Muhammad Chátamí, pod jehož vedením započal pokus o liberalizaci režimních struktur. Byla zmírněna cenzura, v tisku se po dlouhé době objevovaly kritické hlasy na adresu vlády a reformní strany navíc triumfovaly v parlamentních volbách v roce 2000. Konzervativní kruhy kladly tomuto vývoji od počátku silný odpor, a protože moc prezidenta i parlamentu je v Íránu omezená, podařilo se reálně docílit jen málo změn. V roce 2004 nakonec vládnoucí konzervativci eliminovali volebními manipulacemi oponenty v parlamentu a o rok později získali vítaného spojence v novém konzervativním prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi, známém svými výpady proti Izraeli. Současná situace v Íránu je komplikovaná – velká část společnosti si přeje změny, není však prozatím sil, které by je politicky mohly prosadit. V oblasti zahraničních vztahů vzrostlo poslední dobou napětí se Spojenými státy, především kvůli podezření, že Írán usiluje o získání jaderné zbraně.
15. června 2013 byl íránským prezidentem zvolen Hasan Rúhání, kdy porazil Mohammada Bagher Ghalibafa a další 4 kandidáty.[7][8] Rúháního volební vítězství zlepšilo vztahy Íránu s ostatními zeměmi.[9] Vztahy Íránu se Spojenými státy se prudce zhoršily poté, co USA v roce 2018 odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem a zpřísnily protiíránské sankce.[10]
Geografie[editovat | editovat zdroj]
Írán je šestnáctou největší zemí světa po Súdánu a před Libyí. Sdílí hranice s Ázerbájdžánem (767 km) a Arménií (38 km) na severozápadě, s Turkmenistánem (1206 km) na severovýchodě, s Pákistánem (978 km) a Afghánistánem (945 km) na východě a s Tureckem (486 km) a Irákem (1609 km) na západě. Jeho hranice dále vymezuje Kaspické moře na severu a Perský a Ománský záliv na jihu.
Nejsevernější bod Íránu leží na 39°47' severní šířky a nachází se tak zhruba na stejné úrovni jako Palma de Mallorca ve Španělsku. Nejjižnější bod je na 25° severní šířky, což odpovídá poloze města Dohá v Kataru. Íránské krajině dominují rozlehlá horstva, mezi nimiž je spousta různých proláklin a náhorních plošin. Nejhornatější je zalidněná západní část s pohořími jako Kavkaz, Zagros a Elborz (nejvyšší hora Íránu: Damávand s 5671 m). Východní část země tvoří hlavně neobydlené pouště jako Dašt-e Kavír, občas zpestřené slaným jezerem. Jediné rozlehlejší roviny se rozkládají na pobřeží Kaspického moře a na severním konci Perského zálivu. Vodních toků je především ve vnitrozemí málo, většina z nich ústí do bezodtokových jezer a některé z nich v létě úplně vysychají.
Podnebí[editovat | editovat zdroj]
Pro Írán je typické subtropické podnebí s výraznou kontinentalitou, na jihu pak horké a suché podnebí tropického charakteru. Průměrná teplota činí v lednu 2–19 °C, v červenci 25–32 °C. Srážky od západu k východu ubývají, nejvíce jich spadne v oblastech u Kaspického moře (ročně až 2.000 mm). Nejsušší jsou kraje u slaných jezer ve vnitrozemí, zatímco v pouštích při jižním pobřeží dochází v noci ojediněle k tvorbě mlhy. Na horách v severních oblastech země a náhorních plošinách na severozápadě v zimě sněží.
Fauna a flora[editovat | editovat zdroj]
Zhruba 53 % území Íránu zabírají pouštní oblasti, 27 % pastviny, 9 % zemědělská půda (75.620 km² je zavlažováno) a 11 % lesy. Mezi stromy převažuje dub, jalovec, habr, jasan a javor, na jihu myrta, mandloň a ořešák. Z živočichů je běžná antilopa středoasijská, gazela perská, jelen maral, rys ostrovid, vlk, šakal, muflon, koza bezoárová, sysel, frček, dikobraz, netopýr a varan. K tomu přistupuje řada druhů ptáků, hmyzu a hadů. Ochraně podléhá levhart perský, jenž se v Íránu nachází v počtech větších než v jakémkoliv jiném státě. Za posledních sto let byli zcela vyhubeni někteří typičtí zástupci savců – mj. i perské národní zvíře lev. Teprve poslední dobou se podnikají opatření v oblasti ochrany životního prostředí.
V Íránu je 16 národních parků o celkové rozloze 1.649.771 ha, přičemž první národní park vznikl již v roce 1957. Rezervací je v celé zemi celkem 33.
Politický systém[editovat | editovat zdroj]
Od revoluce v roce 1979 je Írán islámskou republikou v čele s titulární hlavou státu – prezidentem (v současnosti je jím Ebráhím Raísí). Skutečnou moc v zemi má však v rukou rahbar, tedy duchovní vůdce, jehož volí tzv. Rada expertů na doživotí (od roku 1989 je jím Sajjid Alí Chameneí). Duchovní vůdce má právo jmenovat nejvyšší soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje Radu dohlížitelů, instituci, již lze označit za jakýsi ústavní soud s rozšířenými pravomocemi. Prezident, volený obyvatelstvem na čtyři roky, stojí v čele vlády, avšak duchovní vůdce má právo jej z úřadu odvolat. Zákonodárnou moc má jednokomorové Islámské poradní shromáždění (Madžlis-e šúrá-je islámí), jehož 290 členů je voleno obyvatelstvem (kromě let 2000–2004 v něm vždy dominovaly konzervativní síly). Shromáždění je nezávislé na výkonné moci a nelze ho zásahem prezidenta rozpustit. Volební právo mají občané již od 15 let věku, kromě poslanců a prezidenta se volí ještě 86 členů Rady expertů. V soudním systému se uplatňuje právo šaría, i když spousta ohledů evropského práva zůstala.
Rozložení sil v madžlisu (parlamentu)
po volbách ze 14. března a 26. dubna 2008
| Politická příslušnost | Počet křesel | Procenta |
|---|---|---|
| Radikální konzervativci | 117 | 40,3 |
| Kritičtí konzervativci | 53 | 18,3 |
| Reformisté | 46 | 15,8 |
| Nezávislí | 71 | 24,5 |
| Arménská menšina | 2* (k Nezávislým) | |
| Chaldejská a asyrská menšina | 1 | |
| Židovská menšina | 1 | |
| Zarathuštrovci | 1 | |
| Celkem | 290 | 100 |
Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]
Jako oficiální cíl íránská vláda uvádí vytvoření Nového světového řádu na základě světového míru, globálního vojenského paktu a spravedlnosti.[13][14]
V roce 2015 odsoudili íránští představitelé saúdskou vojenskou intervenci v Jemenu jako "agresi" a porušení mezinárodní práva a požadovali okamžité zastavení vojenských operací.[15]
Po útoku davu íránských demonstrantů na areál saúdského velvyslanectví v Teheránu, kteří tak reagovali na popravu šíitského duchovního Šajcha Nimra v Saúdské Arábii, který byl kritikem saúdského režimu a požadoval pro menšinové šíitské věřící stejná práva jako pro většinové sunnity, přerušila Saúdská Arábie diplomatické styky s Íránem.[16]
Se Spojenými státy má Írán špatné vztahy od revoluce v roce 1979. Ke zhoršení vztahů přispěla i americká podpora iráckého prezidenta Saddáma Husajna během irácko-íránské války v 80. letech[17] a sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655.[18] Po americkém leteckém útoku v iráckém Mosulu 17. března 2017, při kterém zahynulo přes 200 civilistů, Írán obvinil Spojené státy ze spáchání válečného zločinu a požadoval, aby se útokem zabýval Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.[19]
Právo[editovat | editovat zdroj]
Nejvyšší vůdce jmenuje hlavu justice země, který obratem jmenuje hlavu Nejvyššího soudu a prokurátora neboli nejvyššího žalobce. Existuje několik typů soudů, mezi nimi veřejné soudy, zabývající se občanskoprávními a kriminálními případy, a také tzv. Islámský revoluční soud, zabývající se určitou kategorií trestných činů, hlavně vlastizradou a zločiny proti státní bezpečnosti. Rozsudky Revolučního soudu jsou neměnné a nedá se proti nim odvolat.
Zvláštní duchovní soud se zabývá přestupky a trestnými činy způsobenými představiteli duchovenstva. Funguje nezávisle na jakýchkoli ostatních soudech, jediný, komu se zodpovídá, je Nejvyšší soud. Rozsudky jsou neměnné a nelze se proti nim odvolat. Shromáždění expertů, které se sejde na jeden týden každý rok, se skládá z 86 "čestných a učených" duchovních volených na základě pasivního volebního práva.
Správní členění[editovat | editovat zdroj]
Írán se dělí na 31 provincií (ostán), z nichž každou spravuje guvernér (استاندار, ostándár). Provincie se dále dělí na okresy (šahrestán), okrsky (bachš) a podokrsky (dehestán).
Mapa nezobrazuje nejjižnější ostrovy provincie Hormozgán (číslo 20).
|
|
|
Ozbrojené síly[editovat | editovat zdroj]
Íránská armáda se stále ještě nachází ve fázi budování, jejímž smyslem je vyrovnat ztráty z dob íránsko-irácké války v osmdesátých letech. Podle odhadů amerických expertů zničil Irák během osmi let válčení 20 až 40 % íránských vojenských kapacit, technických i lidských. V oblasti početního stavu úderných jednotek je proces obnovy již dávno ukončen a totéž se patrně týká pozemních obranných systémů, kde jde spíše o otázku jejich modernizace než o jejich množství. Naopak v případě íránského vojenského letectva, jehož ztráty za války byly značné, a ještě více námořnictva je situace opačná – na tomto poli je Írán vzhledem ke svému regionálnímu významu dosud vyzbrojen nedostatečně. Jednou z příčin je embargo řady států na vývoz špičkové vojenské techniky do země, což vládu nutí nakupovat zbraně jinde, především v Rusku, Číně a Severní Koreji.
Z organizačního hlediska se vojsko dělí na regulérní armádu, arteš, a revoluční gardy, pásdárán. Celkový počet vojáků v aktivní službě se odhaduje na 545 000, k tomu přistupuje ještě kolem 350 000 osob v záloze. Vrchním velitelem je od dob islámské revoluce duchovní vůdce a v součinnosti s ním působí Nejvyšší rada národní bezpečnosti, která je vrcholným grémiem zabývajícím se bezpečnostní problematikou; ministerstvu obrany přísluší hlavně správní záležitosti.
Kosmický program[editovat | editovat zdroj]
Dne 4. února 2008 prezident Mahmúd Ahmadínežád slavnostně otevřel vesmírné kontrolní středisko,[20] které o rok později, 3. února 2009, vyslalo do vesmíru první družici Omid vlastní výroby (první družici vyslal Írán na oběžnou dráhu již v roce 2005, ta byla ruské výroby).[21]
Ekonomika[editovat | editovat zdroj]
Íránské hospodářství podléhá z větší části státní kontrole, v soukromých rukou se nacházejí pouze menší podniky. Nejdůležitějším ekonomickým odvětvím je těžební průmysl, zpracovávající bohatá ložiska ropy a zemního plynu na západě země. Kromě toho mají význam ještě textilní průmysl, zemědělství a produkce cementu a stavebních hmot.[23]
V Íránu je zhruba 23,68 milionu obyvatel v produktivním věku, ale úroveň vzdělání je dosud nízká. Dle oficiálních údajů dosahuje nezaměstnanost zhruba 15 % (stav z roku 2007). Sektor služeb včetně početného správního aparátu zahrnuje 45 % pracovních míst, v zemědělství 30 % a v průmyslu 25 %.
Teheránská burza měla jedny z nejlepších výsledků na světových burzách v roce 2010[24][25]
Obchodní bilance Íránu (2000–2007). Poprvé dosáhla hodnota vývozu íránských neropných produktů hodnoty dovozu v roce 2012.[26]
Mapa íránského vývozu
Energetika a jaderný program[editovat | editovat zdroj]
V roce 2005 dosahovala kapacita íránských elektráren 41 gigawatthodin elektrické energie. Jako palivo se využívá především ropa, tedy cenný vývozní artikl, proto se plánuje výstavba cca 20 jaderných elektráren a zařízení na produkci jaderného paliva. Podle prohlášení nového prezidenta Íránské organizace pro atomovou energii Ferejdúna Abbásího Daváního z jara 2011 postaví Írán v nejbližších letech čtyři až pět výzkumných reaktorů (výkon 10 až 20 MW), které budou spalovat uran obohacený na 20 %. Je tedy nutné postavit i zařízení na obohacování uranu. Účelem těchto jaderných zařízení bude získat zkušenosti pro stavbu a provoz elektráren.[29] Dostatek uranu pro trvalý provoz výzkumného reaktoru TRR v Teheránu (původně americká konstrukce, později upravená pro použití paliva obohaceného na 20 %) bude pravděpodobně vyroben v průběhu jednoho roku, továrna na výrobu palivových článků v Isfahánu je rovněž schopna zahájit provoz.[30]
Těžební průmysl[editovat | editovat zdroj]
Na íránském území se podle odhadů nachází 10–11 % světových zásob ropy.[31] Země disponuje zásobami černého zlata v celkovém množství zhruba 18 miliard tun, což ji řadí na třetí místo ve světovém měřítku. U zemního plynu je to dokonce druhé místo (27 bilionů m³, podle některých pramenů dokonce 940 bilionů m³). V těžbě ropy a zemního plynu byl Írán v roce 2005 na čtvrtém, resp. šestém místě na světě (200 milionů tun ropy, 80 miliard m³ plynu). Velká část tamních ropných polí byla objevena ve čtyřicátých a padesátých letech. Británie se ale nechtěla dělit o zisky z ropy rovným dílem.[zdroj?] Muhammad Mosaddek provedl znárodnění, avšak byl svržen převratem, který plánovaly USA.[zdroj?] Jakmile Spojené státy dosáhly roku 1972 ropného vrcholu, získala postupně ložiska v Íránu i v celé oblasti Blízkého východu velký geopolitický význam. Po vážném ochromení v důsledku druhého ropného šoku v polovině sedmdesátých let a islámské revoluci v roce 1979 zajišťuje těžební průmysl v roce 2012 denní produkci v průměru 3,979 milionů barelů ropy, což obnáší zhruba 632,7 milionů litrů. Z toho je určeno 1,425 milionu barelů (226,6 milionů litrů či 0,194 milionu tun) pro vlastní potřebu (ročně to je asi 71 milionů tun), zbylých 2,5 milionů barelů (téměř 400 milionů litrů) se vyváží do zahraničí. Spotřeba ropy pro vlastní potřebu se od roku 1980 ztrojnásobila a odpovídajícím způsobem rostl i export – výdaje s tím spojené dosáhly roku 2006 částky 4 miliardy dolarů. Nadále jsou subvencovány ceny benzínu (litr stojí v přepočtu 8 eurocentů), parlament však vzhledem k finanční krizi již rozhodl o změnách.
Dne 17. února 2008 byla na ostrově Kiš v provincii Hormozgán otevřena Íránská ropná burza (IOB), na níž se místo obvyklých petrodolarů začíná obchodovat v petroeurech – trend, související se stabilním postavením eura jako mezinárodního platidla, ale i s krizí ve vztazích s USA v poslední době.
| Lokalita | bbl/d |
|---|---|
| Ahváz-Asmarú | 700.000 |
| Gačsarán | 560.000 |
| Márún | 520.000 |
| Bangestán (produkce má vzrůst na více než 550.000) | cca 245.000 |
| Ághádžarí | 200.000 |
| Karandž-Pársí | 200.000 |
| Rag-e Safíd | 180.000 |
| Bibi-Hakímé | 130.000 |
| Pázanán | 70.000 |
Zemědělství[editovat | editovat zdroj]
Navzdory tomu, že íránská krajina je velmi hornatá, zahrnuje zemědělsky využívaná půda 9 % rozlohy země, přičemž ovšem třetina ploch musí být uměle zavlažována. Nejdůležitějšími produkty jsou pšenice, rýže, cukr, bavlna, ovoce, ořechy, datle, vlna a kaviár. Od revoluce v roce 1979 se na 200.000 hektarech půdy pěstují vzhledem k islámskému zákazu alkoholu především stolní odrůdy vinné révy, nevhodné k výrobě vína; vzrostla rovněž produkce rozinek, kde je Írán po Turecku druhým největším exportérem na světě.
Export a import[editovat | editovat zdroj]
V roce 2005 vyvezl Írán do zahraničí produkty a zboží v hodnotě 55,25 miliard dolarů. Největšími obchodními partnery byly v roce 2004 Japonsko (kam směřovalo 18,4 % exportu), Čína (9,7 %), Itálie (6 %), Jihoafrická republika (5,8 %), Jižní Korea (5,4 %), Tchaj-wan (4,6 %), Turecko (4,4 %) a Nizozemsko (4 %). Mezi exportními artikly převažuje ropa, jejíž vysoké ceny dovolovaly íránské vládě subvencovat průmysl a snižovat schodek státního rozpočtu.
Íránský import dosáhl v roce 2005 částky zhruba 42,5 miliard dolarů. Hlavními dodavateli byly v roce 2004 Německo (12,8 %), Francie (8,3 %), Itálie (7,7 %), Čína (7,2 %), Spojené arabské emiráty (7,2 %), Jižní Korea (6,1 %) a Rusko (5,4 %).
15. ledna 2013 prohlásil íránský ministr ekonomiky Sejed Šamsedí Hosejní, že íránská republika hodlá postupně zcela vyloučit ze zahraničních obchodních transakcí západní měny, zejména euro a americký dolar.[32] Zejména ve zbavování se vlivu dolaru jde o dlouhodobější trend.
Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]
Írán je rozmanitá země, která se skládá z četných etnických a jazykových skupin, které jsou sjednoceny prostřednictvím sdílené íránské národnosti.[33] Počet obyvatel Íránu dramaticky vzrostl během druhé poloviny 20. století z asi 19 milionů v roce 1956 na zhruba 75 milionů v roce 2009.[34][35] Nicméně míra porodnosti v posledních letech výrazně poklesla, což se projevilo v míře růstu populace - v červenci 2012 - asi 1,29%.[36] Studie předpokládají, že růst bude i nadále zpomalovat, dokud se do roku 2050 nestabilizuje na 105 milionech.[37][38] Na rozvojovou zemi má Írán nízkou porodnost (úhrnná plodnost kolem 1,6 dítěte na ženu). Přitom ještě v 80. letech to bylo 6,5 dítěte na ženu. Tento prudký pokles byl zčásti způsoben politikou íránské vlády, která např. rozdávala zdarma kondomy, platila vasektomie a všichni novomanželé museli povinně navštívit přednášku o antikoncepci. Vláda ale v poslední době obrátila a naopak se snaží porodnost podporovat.[39][40]
Íránci se v průměru dožívají 70,56 let, u žen je toto číslo 72,07, u mužů 69,12. Průměrný věk činí v současnosti 25 let u žen a 24 let u mužů (celkový průměr 25,8 let).[41] Gramotnost je 79%. Podle odhadů emigrovalo, většinou od revoluce v roce 1979, asi pět milionů íránských občanů do jiných zemí.[42][43]
V Íránu také žije jedna z největších populací uprchlíků na světě s více než milionem uprchlíků, většinou z Afghánistánu a Iráku.[44]
Etnické skupiny[editovat | editovat zdroj]
V Íránu žijí lidé mnoha vyznání a etnického původu, stmelení perskou kulturou. Peršané, tvůrci starověké perské říše, jsou nejpočetnější složkou populace. The World Factbook odhaduje, že 79 % íránské populace jsou různé indoevropské etnolingvistické skupiny, které se skládají z mluvčích íránských jazyků,[45] tedy potomků árjských (indoevropských) kmenů, které začaly do dnešního Íránu migrovat ze Střední Asie v 4. tisíciletí př. n. l. včetně Peršanů (vč. Mázandaránců a Gílánců), kteří tvoří 61 % populace, Kurdů 10 %, Lúrů 6 % a Balúčů 2 %. Lidé zbývajících etnolingvistických skupiny tvoří zbývajících 21 %, ze kterých je 16 % Azerů, 2 % Arabů, Turkmeni a jiné turkické kmeny tvoří 2 % a další (jako Arméni, Talyšové, Gruzíni, Čerkesové, Asyřané) tvoří 1 %.[46]
Knihovna Kongresu udává mírně odlišné odhady: 65 % Peršanů (včetně Mázandaránců, Gílánců a Talyšů), 16 % Azérů, 7 % Kurdů, 6 % Lúrů, 2 % Balúčů, 1 % turkických kmenových skupin (včetně Kaškajů a Turkmenů) a neíránských a neturkických skupin (Arménů, Gruzínců, Asýřanů, Čerkesů a Arabů) méně než 3 %. To určuje, že perština je první jazyk pro přinejmenším 65 % populace země a druhým jazykem pro většinu zbývajících 35 %.[47]
Jiné nevládní odhady týkající se jiných skupin než Peršanů a Ázerbájdžánů zhruba souhlasí s The World Factbook a knihovnou Kongresu. Avšak mnoho vědeckých odhadů a odhadů organizací týkajících se počtu těchto dvou skupin se výrazně liší od uvedeného sčítání lidu. Podle mnoha z nich tvoří počet etnických Azerů v Íránu 21,6–30 % celkové populace, přičemž většina jich drží odhad na 25 %.c[48]d[49][50][51][52][53] V každém případě v Íránu žije největší populace Azerů na světě.
Jazyky[editovat | editovat zdroj]
Většina populace mluví perštinou, která je zároveň úředním jazykem země. Ostatní používají jiné íránské jazyky, které náleží do Indoevropských jazyků a jazyky jiných etnik v Íránu.
V severním Íránu, většinou omezeném na Gílán a Mázandarán, jsou široce rozšířeny gílánština a mázandaránština. Obě mají příbuznost se sousedními kavkazskými jazyky. V částech Gílánu je také široce používána talyština, která přesahuje až do sousedního Ázerbájdžánu. V provincii Kurdistán a blízkých oblastech jsou rozšířeny různé nářečí kurdštiny. V Chúzistánu se hovoří několika různými obměnami perštiny. V jižním Íránu je dále rozšířena lúrijština a larijština.
V různých regionech Íránu, zejména v oblasti Ázerbájdžánu, je rozšířena ázerbájdžánština, která je po perštině zdaleka nejvíce používaným jazykem v zemi.[54] Dále je rozšířena řada dalších turkických jazyků a dialektů.
Mezi významné minoritní jazyky v Íránu patří arménština, gruzínština, neoaramejština a arabština. V minulosti byla jedním z široce používaných jazyků i čerkeština, kterou hovořila velká minorita Čerkesů, ale kvůli mnohaleté asimilaci už jí značná část Čerkesů neovládá.[55][56][57][58]
Procentuální vyjádření používaných jazyků jsou i nadále předmětem debat, protože mnozí jsou politicky motivováni; zejména pokud jde o největší a druhé největší etnikum v Íránu - Peršany a Azéry. Procenta uvedená ve World Factbook udávají 53 % perštinu, 16 % ázerbájdžánštinu, 10 % kurdštinu, 7 % mázandaránštinu a gílánštinu , 7 % lúrijštinu, 2 % turkmenštinu, 2 % balúčštinu, 2 % arabštinu a 2 % zbytek jako arménštinu, gruzínštinu, neoaramejštinu a čerkeštinu.[46]
Náboženství[editovat | editovat zdroj]
Většina obyvatel Íránu je muslimského vyznání, 90 % Íránců se hlásí k šíitské větvi islámu, 8 % k sunnitské větvi. Zbylá dvě procenta tvoří vyznavači nemuslimských náboženství: Bahá’í, mandejství, hinduismu, jazídismu, jarsánismu, zoroastrismu, judaismu a křesťanství. Poslední tři zmíněná náboženství jsou oficiálně uznávaná a chráněná a mají vyhrazená místa v íránském parlamentu.[zdroj?] Íránská židovská komunita je největší na Středním východě (mimo Izrael); navzdory několika vlnám emigrace po vzniku Izraele a po pádu šáha je dnes populace stabilní, kolem 25 000 lidí. Na rozdíl od arabských zemí zde totiž mezi obyvatelstvem nepanuje taková nenávist vůči Židům (i přes antisionistickou rétoriku íránské vlády).
Íránská vláda oficiálně neuznává existenci nevěřících Íránců. To vede k tomu, že opravdové zastoupení náboženského rozdělení je v Íránu neznámé, tak jako počet nevěřících, spiritualistů, ateistů, agnostiků a odpadlíků od islámu a je pravděpodobné, že jsou tito zahrnováni do vládní statistiky 99% muslimské většiny.[59]
Kultura[editovat | editovat zdroj]
Od středověku je Persie známa především díky svým básníkům, ať už jde o Firdausího, Háfize či Sa'dího. Také pohádky Tisíce a jedné noci spojuje většina Evropanů jednoznačně s perským prostředím, třebaže jejich nejstarší vrstva je indického původu – Peršané jen celý soubor rozšířili a zprostředkovali západu. V malířství je proslulá perská miniatura, která zvláště za Safíovců dosáhla dokonalosti forem a barev. Sakrální architektura vychází z arabských i perských vzorů a její stylové prvky lze najít od Indie až po středoasijské republiky bývalého SSSR.
Umění[editovat | editovat zdroj]
Íránské umění zahrnuje mnoho oborů, včetně architektury, kamenictví, zpracování kovů, tkalcovství, hrnčířství, malby a kaligrafie. Íránská umělecká díla vykazují velkou rozmanitost co do stylu, regionů a období.[60] Médské umění zůstává poněkud nejasné, ale teoreticky je připisováno skytskému stylu.[61] Achaimenovci ve velkém přebírali umění od sousedních civilizací[62], ale vytvořili syntézu jedinečného stylu[63] s eklektickou architekturou, která je k vidění na místech jako Persepolis a Pasargady. Seleukovci přinesli řeckou ikonografii, následovala kombinace hellenistických a dřívějších orientálních prvků v umění Parthů[64] jako je chrám věnovaný bohyni Anáhitá a socha parthského šlechtice. V době Sásánovské říše prodělalo íránské umění celkovou renesanci.[65] Ačkoli je vývoj nejasný,[66] bylo sasánovské umění velmi vlivné a rozšířilo se do vzdálenějších oblastí. Mezi dochované památky z tohoto období patří Taq-e-Bostan, Taq-e-Kasra, Nakš-e Rustam a Falak ol-Aflák.
Během středověku hrálo sasánovské umění významnou roli ve formování evropského i asijského středověkého umění, které se přeneslo do islámského světa, a mnoho z toho, co se později stalo známým jako islámské učení - včetně medicíny, architektury, filozofie, filologie a literatura - bylo sasánovského základu.[67][68][69][70]
Architektura[editovat | editovat zdroj]
Historie íránské architektury sahá až do sedmého tisíciletí před naším letopočtem.[71] Íránci byli mezi prvními, kteří v architektuře použili matematiku, geometrii a astronomii. Íránská architektura vykazuje velkou rozmanitost, strukturální i estetickou, která se postupně a soustavně rozvíjí z dřívějších tradic a zkušeností.[72] Vedoucím motivem íránské architektury je její kosmický symbolismus, „kterým se člověk dostává do komunikace a účasti s mocnostmi nebe“.[73]
Írán je na sedmém místě na seznamu UNESCO s největším počtem archeologických míst, ruin a památek ze starověku.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
Moderní íránská literatura se do širšího povědomí zapsala méně, ačkoli ji reprezentují takové osobnosti jako např. Nímá Júšídž (1897–1960), novátorský básník, jenž zavrhl časomíru a prosazoval volný verš. V současnosti je zejména u mladé generace populární autorka komiksů Marjane Satrapiová (* 1969), žijící v exilu ve Francii (autobiografický komiks Persepolis, který byl posléze i zfilmován[74]).
Hudba[editovat | editovat zdroj]
V oblasti hudby byl Írán od 19. století vystavován západním vlivům – první vojenskou hudbu evropského střihu měli již kádžárovští šáhové. Moderní pop music se výrazněji rozvinula až v sedmdesátých letech a po islámské revoluci byla rychle zakázána. Její nejznámější představitelkou byla zpěvačka Kúkúš (Gúgúš). Rock se stal ve větší míře populární koncem let devadesátých, kdy vznikla celá řada skupin, působících zprvu uvnitř podzemní subkultury. Vládě nakonec nezbylo nic jiného než se s existencí některých těchto těles smířit, takže skupiny jako např. 127 a The Technicolor Dream již natočily i písně nazpívané anglicky. V současné době existuje i íránský heavy metal. Narodil se zde i zpěvák Arash Labaf.
Kinematografie[editovat | editovat zdroj]
| Íránská kinematografie | |||||||
| Rok | Počet filmů | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1975 | 68 | ||||||
| 1985 | 42 | ||||||
| 1995 | nezjištěno | ||||||
| 2005 | 26 | ||||||
Íránská kinematografie, jejíž počátky jsou spjaty s osobou režiséra Abdulláha Sepanty, je často ceněna více v zahraničí než doma a její produkce má co do počtu filmů spíše klesající úroveň (viz tabulka). V sedmdesátých letech existovalo v Íránu 14 studií, kde se natáčelo kolem 70 filmů ročně; kin bylo v zemi zhruba 500. Islámská revoluce měla na celý žánr negativní dopad. K hlavním poválečným osobnostem, které ovlivnily vývoj íránského filmu, patří Ismá’íl Kúšán a Farroch Ghaffárí.
Paleontologie[editovat | editovat zdroj]
V roce 2021 byl oznámen objev fosilních otisků stop pozdně křídových dinosaurů v sedimentech geologického souvrství Farrokhi o stáří kolem 70 milionů let. Objev byl učiněn v centrální oblasti Íránu (oblast Khur). Jedná se o jeden z prvních objevů tohoto druhu na celém Blízkém východě.[75]
Sport[editovat | editovat zdroj]
Nejoblíbenějším druhem kolektivního sportu v Íránu je fotbal. Íránská fotbalová reprezentace se zúčastnila celkem pěti mistrovství světa: mistrovství světa v Argentině (1978), mistrovství světa ve Francii (1998), mistrovství světa v Německu (2006), mistrovství světa v Brazílii (2014) a mistrovství světa v Rusku (2018). Na šampionát v Rusku se íránský tým kvalifikoval dokonce jako třetí nejrychlejší z 32 účastníků (po Rusku, které postupovalo automaticky jako pořadatelská země a Brazílii), již 12. června 2017 a celou kvalifikací prošel bez jediné porážky. Na samotných mistrovstvích však nikdy nepostoupil ze základní skupiny a vyhrál celkově dva zápasy – v roce 1998 s USA (2:1) a v roce 2018 s Marokem (1:0). Kromě toho Íránci čtyřikrát remizovali (1978 1:1 se Skotskem, 2006 1:1 s Angolou, 2014 0:0 s Nigérií a 2018 1:1 s Portugalskem) a devětkrát prohráli (1978 0:3 s Nizozemskem a 1:4 s Peru, 1998 0:1 s Jugoslávií a 0:2 s Německem, 2006 1:3 s Mexikem a 0:2 s Portugalskem, 2014 0:1 s Argentinou a 1:3 s Bosnou a Hercegovinou a 2018 0:1 se Španělskem. Třikrát vyhrál Írán mistrovství Asie ve fotbale (1968, 1972 a 1976).
Z dalších disciplín jsou populární zejména volejbal, basketbal a vodní pólo. Ve volejbalu se Íráncům nejnověji podařila kvalifikace na mistrovství světa v Japonsku (2006), jejich mužstvo však při utkáních nezaznamenalo ani jeden úspěch.
Kuchyně[editovat | editovat zdroj]
Íránská kuchyně je rozmanitá, přičemž každá provincie má vlastní jídla i své kulinářské styly a tradice, které se dle oblasti liší. Jídla nebývají pikantní. Hojně se používají bylinky, dále plody jako švestky, granátová jablka, hrozny, kdoule a další. Většina íránských pokrmů je kombinací rýže s masem (kuřecí, jehněčí) nebo rybou a spoustou česneku, cibule, zeleniny, ořechů a bylin.
Spisovatelka Najmieh Batmanglij ve své knize Nové jídlo života píše, že „íránská kuchyně má hodně společného s ostatními orientálními kuchyněmi (viz např. arabská kuchyně), ale často je považována za nejdokonalejší a nevznešenější ze všech; barevná a složitá jako perský koberec."
Významná města[editovat | editovat zdroj]
Celkem 60 % íránské populace žije ve městech. Městské aglomerace trpí přelidněností, nedostatečnou dopravní obslužností a smogem. V první řadě to platí o metropoli Teheránu, která je svými téměř 8 miliony obyvateli zdaleka největším městem země. Z historického hlediska jsou vedle Teheránu nejvýznamnějšími středisky Mašhad, Isfahán, Tabríz a Šíráz.
| Pořadí | Transkripce | Persky | SL 1986 | SL 1991 | SL 1996 | SL 2006 | SL 2016 | Provincie |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1. | Teherán | تهران | 6.042.584 | 6.475.527 | 6.758.845 | 7.797.520 | 8.737.510 | Teherán |
| 2. | Mašhad | مشهد | 1.463.508 | 1.559.155 | 1.887.405 | 2.427.316 | 3.372.660 | Chorásán Razaví |
| 3. | Isfahán | اصفهان | 986.753 | 1.127.030 | 1.266.072 | 1.602.110 | 2.243.249 | Isfahán |
| 4. | Karadž | كرج | 275.100 | 442.387 | 940.968 | 1.386.030 | 1.973.480 | Alborz |
| 5. | Šíráz | شيراز | 848.289 | 965.117 | 1.053.025 | 1.227.331 | 1.869.001 | Fárs |
| 6. | Tabríz | تبريز | 971.482 | 1.088.985 | 1.191.043 | 1.398.060 | 1.773.033 | Východní Ázerbájdžán |
| 7. | Ahváz | اهواز | 579.826 | 724.653 | 804.980 | 985.614 | 1.302.591 | Chúzistán |
| 8. | Qom | قم | 543.139 | 681.253 | 777.677 | 959.116 | 1.292.283 | Qom |
| 9. | Kermánšáh | كرمانشاه | 560.514 | 624.084 | 692.986 | 794.863 | 1.083.833 | Kermánšáh |
| 10. | Orumíje | اروميه | 300.746 | 357.399 | 435.200 | 583.255 | 1.040.565 | Západní Ázerbájdžán |
| 11. | Rašt | رشت | 290.897 | 340.637 | 417.748 | 557.366 | 956.971 | Gílán |
| 12. | Shahriar | شهریار | 328.190 | 744.210 | Teherán | |||
| 13. | Kermán | كرمان | 257.284 | 311.643 | 384.991 | 515.114 | 738.724 | Kermán |
| 14. | Bandar Abbás | بندر عباس | 201.642 | 249.504 | 273.578 | 379.301 | 680.366 | Hormozgán |
| 15. | Hamadán | همدان | 272.499 | 349.653 | 401.281 | 479.640 | 676.105 | Hamadán |
| 16. | Záhedán | زاهدان | 281.923 | 361.623 | 419.518 | 567.449 | 672.589 | Sístán a Balúčistán |
| 17. | Jazd | يزد | 230.483 | 275.298 | 326.776 | 432.194 | 656.474 | Jazd |
| 18. | Ardabíl | اردبيل | 281.973 | 311.022 | 340.386 | 418.262 | 605.992 | Ardabíl |
| 19. | Kazvín | قزوين | 248.591 | 278.826 | 291.117 | 355.338 | 596.932 | Kazvín |
| 20. | Arák | اراك | 265.349 | 331.354 | 380.755 | 446.760 | 591.756 | Markazí |
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2119rank.html
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
- ↑ AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. 1. vyd. Praha: NLN, 2009. ISBN 978-80-7422-352-5.
- ↑ Statistical Center of Iran > Population and Housing Censuses. www.amar.org.ir [online]. [cit. 2019-07-28]. Dostupné online.
- ↑ PROSTŘEDÍ, EnviWeb cz-zpravodajství o životním. Írán chystá dvojnásobné zvýšení těžby zemního plynu - EnviWeb.czEnviWeb.cz. EnviWeb.cz [online]. [cit. 2019-07-28]. Dostupné online. (česky)
- ↑ Encyclopædia Britannica.
- ↑ Hassan Rouhani wins Iran presidential election [online]. BBC News, 15 June 2013 [cit. 2013-06-15]. Dostupné online.
- ↑ FASSIHI, Farnaz. Moderate Candidate Wins Iran's Presidential Vote. The Wall Street Journal. 15 June 2013. Dostupné online [cit. 16 June 2013]. (anglicky)
- ↑ Strategic Asia 2013–14: Asia in the Second Nuclear Age – Page 229, Abraham M. Denmark, Travis Tanner – 2013
- ↑ USA obnovily všechny sankce proti Íránu, chtějí jej ekonomicky izolovat a vyhladovět. Info.cz [online]. 5. listopadu 2018. Dostupné online.
- ↑ "China, Iran lift ties to comprehensive strategic partnership". Xinhua News Agency. 23 January 2016.
- ↑ "Iran, China discuss $600b economic deals as Xi Jinping visits Archivováno 27. 8. 2016 na Wayback Machine". The Times of Israel. 23 January 2016.
- ↑ Iran urges NAM to make collective bids to establish global peace Archivováno 27. 8. 2012 na Wayback Machine. PressTV, 26 August 2012. Retrieved 20 November 2012. November 2012/http://www.presstv.ir/detail/2012/08/26/258180/iran-urges-joint-bids-to-promote-peace/ Archivováno 1. 11. 2012 na Wayback Machine[nedostupný zdroj]
- ↑ Ahmadinejad calls for new world order based on justice Archivováno 30. 8. 2012 na Wayback Machine. PressTV 26 May 2012. Retrieved 20 November 2012. August 2012/http://presstv.com/detail/2012/05/26/243242/ahmadinejad-new-world-order/ Archivováno 30. 8. 2012 na Wayback Machine[nedostupný zdroj]
- ↑ "Iran complains to UN of foiled Yemen aid as ship standoff looms Archivováno 8. 10. 2015 na Wayback Machine". Reuters. 13. května 2015.
- ↑ Saúdská Arábie přerušila diplomatické styky s Íránem . Novinky. 3. ledna 2016.
- ↑ USA pomáhaly Saddámovi s nasazením chemických zbraní . Týden. 30. srpna 2013.
- ↑ "America’s Flight 17". Slate. 23. července 2014.
- ↑ "Iran urges 'war crime' hearing into US killings in Mosul Archivováno 10. 4. 2017 na Wayback Machine". Press TV. 26 March 2017.
- ↑ Írán provedl test odpalovací rampy a otevřel vesmírné kontrolní středisko. blisty.cz [online]. [cit. 27-03-2008]. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-04-2008.
- ↑ Írán vyslal do vesmíru první satelit vlastní výroby
- ↑ Iran to form carpet export consortium [online]. PressTV, 9 November 2008 [cit. 2009-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 01-05-2011.
- ↑ Ekonomické údaje o Íránu jsou zveřejněny v BusinessInfo.cz. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2007-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-22.
- ↑ Iran blocks share price gains. BBC News. 6 August 2003. Dostupné online [cit. 15 February 2010]. (anglicky)
- ↑ Tehran Exchange Trades Futures to Attract Investors [online]. BusinessWeek [cit. 2010-07-29]. Dostupné online.
- ↑ MehrNews.com – Iran, world, political, sport, economic news and headlines. www.mehrnews.com [online]. [cit. 23-01-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 09-12-2012.
- ↑ CSIS: The US, Israel, the Arab States and a Nuclear Iran
- ↑ SHANA: Share of domestically made equipments on the rise Archivováno 9. 3. 2012 na Wayback Machine. Retrieved July 26, 2010.
- ↑ Blízká budoucnost íránského jaderného výzkumu
- ↑ Írán dokončí obohacování uranu pro potřeby výzkumných reaktorů do března příštího roku | Atomová energie, zpravodajství – portal Atominfo.cz
- ↑ Ropu v Persii objevil v roce 1908 britský podnikatel William Knox D'Arcy, který následujícího roku založil Anglo-Persian Oil Company – pozdější Anglo-Iranian Oil Company a dnešní British Petroleum. Viz Farah Pahlaví, Paměti, Praha 2004, s. 371–372, pozn. 7.
- ↑ Iran plans to exclude dollar, euro from foreign transactions: minister. stratrisks.com [online]. [cit. 2013-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-20.
- ↑ Encyclopaedia Iranica. R. N. Frye. Peoples of Iran [online]. Iranicaonline.org [cit. 2011-09-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ASIA-PACIFIC POPULATION JOURNAL, United Nations. A New Direction in Population Policy and Family Planning in the Islamic Republic of Iran [online]. [cit. 2006-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2009. (anglicky)
- ↑ Iran – population [online]. Countrystudies.us [cit. 2011-06-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DW Persian [cit. 2012-07-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ U.S. Bureau of the Census, 2005. Unpublished work tables for estimating Iran's mortality. Washington, D.C.: Population Division, International Programs Center
- ↑ IRAN NEWS, Payvand.com. Iran's population growth rate falls to 1.5 percent: UNFP [online]. [cit. 2006-10-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ IRAN TRIES TO REVERSE A SLUMPING BIRTH RATE. AP [online]. [cit. 2014-03-29]. Dostupné online.
- ↑ Iran’s plunging birth rate causes serious concerns for economic future. South China Morning Post [online]. [cit. 2014-04-06]. Dostupné online.
- ↑ http://worldpopulationreview.com/countries/iran-population/
- ↑ Manouchehr Ganji. Defying the Iranian Revolution: From a Minister to the Shah to a Leader of Resistance. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-275-97187-8. S. 210. (anglicky)
- ↑ Migration Information Institute: Characteristics of the Iranian Diaspora [online]. Migrationinformation.org [cit. 2011-06-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Afghanistan-Iran: Iran says it will deport over one million Afghans [online]. Irinnews.org, 4 March 2008 [cit. 2013-06-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ J. Harmatta in "History of Civilizations of Central Asia", Chapter 14, The Emergence of Indo-Iranians: The Indo-Iranian Languages, ed. by A. H. Dani & V.N. Masson, 1999, p. 357
- ↑ a b Iran [online]. Central Intelligence Agency (United States) [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Country Profile: Iran [online]. Washington, D.C.: Federal Research Division, Library of Congress, May 2008 [cit. 2014-06-09]. S. xxvi. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Results a new nationwide public opinion survey of Iran. www.terrorfreetomorrow.org. New America Foundation, 12 June 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2013. (anglicky)
- ↑ Azeris. www.minorityrights.org. Minority Rights Group International, 2009. Dostupné online [cit. 16 October 2013]. (anglicky)
- ↑
- Shaffer, Brenda (2003). Borders and Brethren: Iran and the Challenge of Azerbaijani Identity. MIT Press. pp. 221–225. ISBN 0-262-19477-5 "There is considerable lack of consensus regarding the number of Azerbaijanis in Iran ... Most conventional estimates of the Azerbaijani population range between one-fifth to one-third of the general population of Iran, the majority claiming one-fourth." – "Azerbaijani student groups in Iran claim that there are 27 million Azerbaijanis residing in Iran."
- Minahan, James (2002). Encyclopedia of the Stateless Nations: S-Z. Greenwood Publishing Group. p. 1765. ISBN 978-0-313-32384-3 "Approximately (2002e) 18,500,000 Southern Azeris in Iran, concentrated in the northwestern provinces of East and West Azerbaijan. It is difficult to determine the exact number of Southern Azeris in Iran, as official statistics are not published detailing Iran's ethnic structure. Estimates of the Southern Azeri population range from as low as 12 million up to 40% of the population of Iran – that is, nearly 27 million..."
- ↑ Rasmus Christian Elling, Minorities in Iran: Nationalism and Ethnicity after Khomeini, Palgrave Macmillan, 2013. Excerpt: "The number of Azeris in Iran is heavily disputed. In 2005, Amanolahi estimated all Turkic-speaking communities in Iran to number no more than 9 million. CIA and Library of congress estimates range from 16 percent to 24 percent – that is, 12–18 million people if we employ the latest total figure for Iran's population (77.8 million). Azeri ethnicsts, on the other hand, argue that overall number is much higher, even as much as 50 percent or more of the total population. Such inflated estimates may have influenced some Western scholars who suggest that up to 30 percent (that is, some 23 million today) Iranians are Azeris." [1]
- ↑ Ali Gheissari. Contemporary Iran: Economy, Society – Politics: Economy, Society, Politics. p. 300. "Azeri ethnonationalist activist, however, claim that number to be 24 million, hence as high as 35 percent of the Iranian population." Oxford University Press. 2 April 2009.
- ↑ Iran. www.terrorfreetomorrow.org. New America Foundation, 12 June 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2013. (anglicky)
- ↑ Annika Rabo, Bo Utas. The Role of the State in West Asia Swedish Research Institute in Istanbul, 2005 ISBN 91-86884-13-1
- ↑ Encyclopedia of the Peoples of Africa and the Middle East Facts On File, Incorporated ISBN 1-4381-2676-X p. 141
- ↑ OBERLING, Pierre. Georgia viii: Georgian communities in Persia [online]. 7 February 2012 [cit. 2014-06-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Circassian [online]. Official Circassian Association [cit. 2014-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-04. (anglicky)
- ↑ CHARDIN, Sir John. Persians: Kind, hospitable, tolerant flattering cheats?. The Iranian. June 1997. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 June 1997. (anglicky) Excerpted from:
- CHARDIN, Sir John. Travels in Persia, 1673–1677. New York: Dover Publications, 1988. Dostupné online. ISBN 978-0-486-25636-8. OCLC 798310290 Kapitola Book 2, Chapter XI: Of the Temper, Manners, and Customs of the Persians: A XVII th. Century Viewpoint, s. 183–197. (anglicky)
- ↑ Iran, CIA - World Factbook.
- ↑ HOLE, F.; FLANNERY, K. V. Proceedings of the Prehistoric Society. [s.l.]: [s.n.], 1968. (anglicky)
- ↑ Encyclopædia Iranica. Art in Iran. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 565–569. (anglicky)
- ↑ IVANCHIK, Askolʹd Igorevich; LIČʻELI, Vaxtang. Achaemenid Culture and Local Traditions in Anatolia, Southern Caucasus and Iran: New Discoveries. [s.l.]: BRILL, 2007. Dostupné online. ISBN 978-90-04-16328-7. S. 117. (anglicky)
- ↑ Lipiński, Edward; VAN LERBERGHE, KAREL; SCHOORS, ANTOON. Immigration and emigration within the ancient Near East. [s.l.]: Peeters Publishers, 1995. Dostupné online. ISBN 978-90-6831-727-5. S. 119. (anglicky)
- ↑ Encyclopædia Iranica. ART IN IRAN. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 580–585. (anglicky)
- ↑ Encyclopædia Britannica. Sāsānian dynasty. [s.l.]: [s.n.], 18 July 2017. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Encyclopædia Iranica. ART IN IRAN. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 585–594. (anglicky)
- ↑ Iran – A country study [online]. Parstimes.com [cit. 2011-06-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ History of Islamic Science 5 [online]. Levity.com [cit. 2011-06-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ AFARY, Janet. Encyclopædia Britannica. Iran. [s.l.]: [s.n.], 2006. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Encyclopædia Iranica. Art in Iran. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 549–646. (anglicky)
- ↑ Pope, Arthur Upham. Introducing Persian Architecture. London: Oxford University Press, 1971. (anglicky)
- ↑ Pope, Arthur Upham. Persian Architecture. New York: George Braziller, 1965. S. 266. (anglicky)
- ↑ Ardalan, Nader; BAKHTIAR, LALEH. The Sense of Unity: The Sufi Tradition in Persian Architecture. [s.l.]: [s.n.], 2000. ISBN 978-1-871031-78-2. (anglicky)
- ↑ Persepolis / Persepolis (2007) | ČSFD.cz
- ↑ Markus Wilmsen, Franz Theodor Fürsich & Mahmoud Reza Majidifard (2021). Youngest Cretaceous dinosaur tracksite from the Middle East (Maastrichtian, Farrokhi Formation, Central Iran). Palaeobiodiversity and Palaeoenvironments. doi: https://doi.org/10.1007/s12549-021-00516-w
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 9788071069942.
- BAER, Robert. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu, VOLVOX GLOBATOR, Praha 2010
- CVRKAL, Zdeněk. Írán. Praha: Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-337-4.
- MUSIL, Alois. Země Arijců : nový Iran : nový Afghanistan. Praha: Melantrich, 1936. 291 s. Dostupné online.
Související články[editovat | editovat zdroj]
- Seznam měst v Íránu
- Perská říše
- Chronologie starověkých íránských dějin
- Ší'itský islám
- Islám
- Íránská ropná burza
- Íránská islámská revoluce
- Americká rukojmí v Íránu
- Irácko-íránská válka
- Aféra Írán-Contras
- Perská revoluce
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Írán na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo Írán ve Wikislovníku
Kategorie Írán ve Wikizprávách
- Pořad Českého rozhlasu Plus Velký architekt islámské revoluce, obsahuje řadu podrobných informací o Chomejního životě a o jeho náboženských i politických koncepcích, pořadem provází íránistka Zuzana Kříhová (česky)
- Menší geografický přehled
- Stránky prezidenta republiky (anglicky, francouzsky, španělsky, arabsky, persky)
- Národnostně-náboženská mapa Íránu
- Petice k ukončení násilí v Íránu (anglicky)
- Svoboda pro Írán – stránky opozice (česky, slovensky)
- Crisis Guide:Iran, Council on Foreign Relations
- Country of Origin Information Report - Iran [online]. UK Border Agency, 2011-06-28, rev. 2011-08-25 [cit. 2011-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (anglicky)
- Iran - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Iran (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Iran Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
- Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Iran [online]. U.S. Department of State, 2011-02-17 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-19. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Iran [online]. Rev. 2011-07-12 [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Library of Congress. Country Profile: Iran [online]. 2008-05-14 [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Teheránu. Souhrnná teritoriální informace: Írán [online]. Businessinfo.cz, 2011-07-15 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
- AFARY, Janet; AVERY, Peter William; MOSTOFI, Khosrow, a kol. Iran [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
Autoritní data  |
|
|---|