Erik Satie: Porovnání verzí

V devadesátých letech patřil do okruhu bohémy na pařížském [[Montmartre]], přátelil se s malířkou [[Suzanne Valadon]], hrál na harmonium v kabaretu [[Chat Noir]], dva roky byl členem [[Rosekruciáni|Rosekruciánského řádu]] [[Joséphin Péladan|Joséphina Péladana]], posléze (15. října 1893) založil vlastní "Metropolitní„Metropolitní Církev Umění pod ochranou vzývaného Ježíše Vůdce"Vůdce“. Zde se projevila dvojakost jeho povahy se sklonem k mystifikaci ("křesťanský„křesťanský balet"balet“ ''[[Uspud]]'' pro jednu osobu z roku [[1892 v hudbě|1892]]) a na druhé straně k [[Mysticizmus|mysticismu]]. Metropolitní Církev Umění Ježíše Vůdce měla za dobu svého trvání (okolo tří let) paradoxně jediného člena – samotného Satieho. Nesl titul ‚Mistr chrámu’. Po dvou letech od založení sekty vyšla dvě čísla jejího tiskového orgánu „Cartulaire“, jejichž jediným autorem byl také on sám, byť pod různými [[pseudonym]]y. [[Epištola]] vzniklá rok po ustavení vysvětluje důvody jejího vzniku: jednalo se především o nespokojenost se stavem římského katolictví té doby a s oficiálním [[establishment]]em v [[umělec]]kých kruzích. Nechal se inspirovat Péladanovými [[Rosekruciáni|rosekruciány]], oproti jejich relativně dobře ukotvenému zázemí v establishmentu však utvořil svou sektu ryze imaginativně: fiktivní monstrózní hierarchii uvnitř právě vzniklé církve s veškerou vážností rozprostřel doslova po celém světě do složité struktury klášterů, opatství či rytířských řádů včetně přesného popisu jejich příslušenství a osob, takže například celkový počet jejích členů dává v součtu číslo 1 608 040 290, což je o 28 000 000 víc, než podle odhadů žilo tehdy na světě obyvatel. Na konci 90. let se z finančních důvodů odstěhoval z centra [[Paříž]]e, léta prožil ve velké [[Chudoba|chudobě]] a zapomenutí. V desátých letech si jej jako "maskota"„maskota“ vybrali mladí francouzští autoři ([[Pařížská šestka|Les Six]], [[Jean Cocteau]]) a dopomohli mu k ohlasu jeho skladeb. Před svou [[smrt]]í vstoupil do [[Komunistická strana Francie|Komunistické strany Francie]].[[Soubor:Erik Satie - BNF1.jpeg|náhled|Erik Satie]]

Ve tvorbě pro [[Rosekruciánské hnutí]] [[Joséphin Péladan|Joséphina Péladana]] použil v první části preludií k „Les fils des Etoiles“ v evropské hudbě vůbec poprvé kvartové akordy jako samostatně stojící, neharmonicky chápané souzvuky. Zmíněné ''Vexations'' zase vytvořil tak, že s výjimkou tónu "As"„As“ postupoval způsobem, který později použil [[Arnold Schoenberg]] jako základ ke své kompoziční metodě [[dodekafonie]]. Ve svém mystifikačním "křesťanském„křesťanském baletu"baletu“ ''Uspud'' postupoval při kompozici způsobem známým jako permutační forma až v 60. letech 20. století.

Mezi jeho další četná klavírní díla patří čtyřruční [[suita]] „Trois Morceaux en forme de Poire“ (''Tři kusy ve tvaru hrušky''), dokládající jeho smysl pro mystifikaci. V desátých letech vytvořil celou řadu ("haiku"„haiku“) klavírních cyklů předjímajících estetiku [[Dadaismus|DADA]] a [[Nová věcnost|Nové věcnosti]] (Sports et divertissements, Embryons desséches). Tehdy také se díky podpoře mladých skladatelů ([[Pařížská šestka|Les Six]]) mohl začít věnovat větším formám. Jeho opera – "symfonické„symfonické drama"drama“ – [[Sókratés|Socrate]] na [[Platón]]ovy texty z roku 1916 je jedním z prvních projevů estetiky [[neoklasicismus|neoklasicismu]] v evropské hudbě, následovaly tři [[balet]]y „Parade“ (s instrumentací nestandardních nástrojů jako je siréna, nebo [[psací stroj]]), „Mercure“ a „Relâche“ (s doprovodnou filmovou sekvencí), plně nesené cirkusovou estetikou.

Největší překážky pronikání jeho hudby do širší [[veřejnost]]i způsobuje patrně [[tradice]] při interpretaci jeho kompozic. Jeho skladby jsou obecně velmi málo propracovány, co se dynamických a tempových údajů týče (je to ostatně jeden ze znaků, které u nich obdivovali neoklasicisté, a navíc jsou tyto pokyny vyvažovány zmíněnou přebohatou literární rovinou). U kompozic přibližně do roku [[1906 v hudbě|1906]] nalezneme nejčastěji označení "Lent"„Lent“, tedy pomalu. Tato okolnost, spolu s širší oblíbeností jeho díla u anglo-amerických autorů hudebního minimalismu, vedla k domněnce, že se jeho kompozice musí hrát extrémně pomalu a nevýrazně. Pokud se však tento nepodložený a hudbu degradující předpoklad nedodržuje, znějí Satieho kompozice rovnocenně jakékoliv jiné plnokrevné hudbě. Druhým kruciálním aspektem interpretace Satieho kompozic je to, že je skladatel často psal pouze pro hudebníky. Často bývá citován jeho výrok: "S„S klavírem je to jako s penězi: potěšení z nich má jen ten, kdo se jich dotýká."“<ref name="Erik Satie, A Mammal’s Notebook">Erik Satie, A Mammal’s Notebook, Writings edited by Ornella Volta, London: Atlas Press, 1996, {{ISBN|0-903873-57-5}}, str. 145</ref>

(není -li uvedeno jinak, jedná se o klavírní kompozice)

* ''Parade'' , balet (orch.)