Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Operace Dunaj. O filmu z roku 2009 pojednává článek Operace Dunaj (film).
Invaze do Československa
konflikt: studená válka
{{{alt}}}
Státní vlajka Československa zbrocená krví,
Praha, středa 21. srpna 1968, první den invaze
trvání: 20. srpna – 11. září 1968
místo: ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
casus belli: Snaha potlačit reformní proces v Československu.
výsledek: Pražské jaro bylo potlačeno.
Podepsán Moskevský protokol.
Okupace Československa do roku 1991.
Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy.
strany
Warsaw Pact Logo.svg Varšavská smlouva

podpora s minimální účastí:[1]

podpora:

Emblem of the Communist Party of Czechoslovakia.svg Konzervativní křídlo KSČ

Československo Československo

diplomatická podpora:

Warsaw Pact Logo.svg Varšavská smlouva

velitelé
Sovětský svaz Leonid Iljič Brežněv
Sovětský svaz Nikolaj Podgornyj
Sovětský svaz Alexej Kosygin
Sovětský svaz Andrej Grečko
Sovětský svaz Ivan Jakubovskij
Flag of Poland (1928-1980).svg Florian Siwicki
Flag of Hungary.svg János Kádár
Bulharsko Todor Živkov
Východní Německo Walter Ulbricht
Emblem of the Communist Party of Czechoslovakia.svg Vasil Biľak 		Československo Alexander Dubček
Československo Ludvík Svoboda
Československo Martin Dzúr

diplomatická podpora:
Čína Mao Ce-tung
Jugoslávie Josip Broz Tito
Rumunská socialistická republika Nicolae Ceaușescu
Albánie Enver Hodža

síla
500 000 mužů; 6300 tanků, 800 letadel 235,000[5] mužů;
2 500–3 000 tanků,
250 letadel
(ČSLA však zůstala neaktivní)
ztráty
Sovětský svaz 98 mrtvých[6]
Flag of Poland (1928-1980).svg 10 mrtvých[6]
Flag of Hungary.svg 2 mrtvý[6]
Bulharsko 1 mrtvý[6] 		Československo 137 mrtvých[6]
5 vojáků a 3 policisté spáchali pod vlivem událostí sebevraždu[6]
500 těžce a stovky dalších lehce zraněných civilistů[7]
70 130 uprchlíků (dle oficiálních zdrojů)[8]

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj, Okupace Československa) byl vojenským vpádem pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy do Československa (ČSSR), podpořený žádostí konzervativního křídla Komunistické strany Československa (KSČ), který se uskutečnil 21. srpna 1968.

Hlavní podíl na invazi měly armády Sovětského svazu (SSSR), výrazně slabší účast měla vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR) sice dostala rozkaz se invaze neúčastnit, nicméně i tato armáda nakonec na okupaci podílela.[9][10] Zeměmi Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie a Rumunská socialistická republika (RSR).

Byla obsazena většina důležitých měst v ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Došlo k přerušení rozhlasového i televizního vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií.[11] Předsednictvo ÚV KSČ v prvních hodinách okupace přijalo usnesení, odsuzující invazi.[12] Toto usnesení výslovně zakázalo československým ozbrojeným složkám (Československá lidová armáda, Pohraniční stráž, Veřejná bezpečnost a Lidové milice) přímý odpor vůči invazním armádám, proto také tyto složky (až na výjimky) nepodnikly kroky k obraně vlasti. Českoslovenští vedoucí představitelé (Alexander Dubček, Josef Smrkovský, Oldřich Černík a další) byli krátce poté okupačními mocnostmi zatčeni a dočasně zavlečeni do ciziny.

Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala podporu internovaným představitelům a kladla silný odpor vůči okupantům, čímž zabránila ustanovení Dělnicko-rolnické vlády kolaborující s okupanty. Spontánní masové protesty trvaly týden a zdiskreditovaly tak socialismus sovětského typu v očích světové veřejnosti. Další masové protesty se konaly na první výročí v roce 1969, ty však byly brutálně potlačeny československými pořádkovými jednotkami.[13][14]

Vojska SSSR pak zůstala v Československu až do roku 1991.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Alexander Dubček v roce 1968

U příležitosti 20. výročí „Vítězství pracujícího lidu“ prohlásil tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, že jsou potřebné změny po triumfu socialismu a že cílem je tzv. „Socialismus s lidskou tváří“. Tím byl zahájen proces, zvaný Pražské jaro: program liberalizací, mezi něž patřil nejen důraz na ekonomické uvolnění ve prospěch spotřebního průmyslu, ale především svoboda tisku, svoboda projevu, svoboda pohybu a připouštěla se už i možnost vícestranné vlády. Změny byly stále více oceňovány a podporovány obyvatelstvem, ovšem vedení KSČ k těmto iniciativám nemělo jednotný postoj: mezi reformátory podporující Dubčeka patřili předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel, mezi konzervativní odpůrce změn patřili především předseda ÚV KSS Vasil Biľak, ministr dopravy Alois Indra a člen předsednictva ÚV KSČ Oldřich Švestka, na jejichž stranu přeběhl i původní reformátor Drahomír Kolder.

Alexander Dubček, Ludvík Svoboda a Nicolae Ceaușescu
Leonid Brežněv, Nikolaj Podgornyj a Walter Ulbricht
Leonid Brežněv a Władysław Gomułka
Spoluautor Zvacího dopisu Vasil Biľak a Gustáv Husák v srpnu 1968

23. července 1968 byl předán na sovětské velvyslanectví dopis „99 Pragováků“ (stranických a jiných funkcionářů Praga – Automobilových závodů Klementa Gottwalda), který poté publikoval na titulní straně sovětský deník Pravda. Zatímco v Československu byli signatáři označeni za zrádce, pak sovětští činitelé označili dopis za reprezentativní hlas dělnické třídy[15] a spojenci ze sovětského bloku se změn v Československu začali obávat.

Československo a Sovětský svaz se proto nejprve dohodly na dvoustranných rozhovorech, které se uskutečnily ve dnech 29. července – 1. srpna 1968 v Čierné nad Tisou, v blízkosti československo-sovětské hranice.[16] Schůzky se zúčastnili za Československo především první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský a další, za Sovětský svaz to byli první tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv, předseda Rady sovětů Alexej Kosygin, předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, sekretář ÚV KSSS a hlavní ideolog Michail Suslov a další. Dubček bránil program reformního křídla KSČ a zároveň sliboval plnění závazků vůči Varšavské smlouvě. Delegáti KSČ znovu potvrdili svou loajalitu vůči Varšavské smlouvě a slíbili, že potlačí „antisocialistické“ tendence v zemi, nebudou oživovat myšlenku obnovy sociálně demokratických stran a budou kontrolovat tisk opětovným zavedením vyšší úrovně cenzury. Zřejmě na této schůzce předal člen ÚV KSČ Antonín Kapek sovětskému vůdci Brežněvovi první exemplář tzv. „zvacího dopisu“, ve kterém autoři tvrdili, že pravicová média podnítila v Československu vlnu nacionalismu a šovinismu, a vyvolala antikomunistickou a antisovětskou psychózu. Dopis je zároveň formální žádostí Sovětskému svazu, aby poskytl podporu a pomoc všemi prostředky, které má k dispozici, k záchraně Československa před údajným nebezpečím kontrarevoluce. Dopis podepsali členové ÚV KSČ Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka.[17].

O několik dní později, 3. srpna 1968, se v Bratislavě setkali zástupci ČSSR, SSSR, NDR, PLR, MLR a BLR nad podpisem Bratislavské deklarace[18], která potvrzovala věrnost marxismu-leninismu i proletářskému internacionalismu, a vyhlásila boj proti buržoazní ideologii i všem „antisocialistickým“ silám. Sovětský svaz také vyjádřil záměr zasáhnout do vývoje v jakékoliv zemi Varšavské smlouvy, pokud by zde hrozilo zavedení politické plurality se systémem několika politických stran. Nejpozději na bratislavské konferenci také Vasil Biľak předal předsedovi ukrajinské komunistické strany Petro Šelestovi druhý zvací dopis se žádostí o „bratrskou pomoc“ (zřejmě duplikát předchozího dopisu, podepsaný stejnými členy KSČ).[17] [p 1]

V následujících dnech měl Dubček několik závažných telefonátů, ve kterých mu bylo jasně řečeno, že současné dění v Československu se ostatním členům Varšavské smlouvy nelíbí a považují ji za ohrožení socialistického vývoje. Brežněv opakovaně, se stupňující se naléhavostí, naznačoval Dubčekovi zprvu možnost, později nutnost zasáhnout do tohoto vývoje všemi dostupnými prostředky, pokud překotný vývoj situace nezbrzdí samotné vedení KSČ. Dubčekovy námitky, že jde o vnitřní věc ČSSR a že veškeré závazky vůči ostatním socialistickým státům zůstávají v platnosti, Brežněva příliš nepřesvědčily a v posledním telefonátu 13. srpna 1968 již Dubčekovi prakticky oznámil, že mu nevěří a že bude nucen jednat silou, aby zajistil socialistický vývoj ČSSR. Dubček mu však tehdy jen odpověděl, ať jedná, jak uzná za vhodné.[zdroj?]

Sovětské vedení jednalo o možnosti vojenské intervence v Československu ve dnech 15. až 17. srpna 1968. Rozhodování politbyra bylo ovlivňováno dezinformacemi KGB, situace v Československu byla vylíčena záměrně drastičtěji, než ve skutečnosti byla. Nakonec převážil názor, že by bylo přímým ohrožením bezpečnosti Sovětského svazu, pokud by (v době trvající studené války mezi sovětským blokem a NATO) přišel o vliv na strategicky položené středoevropské Československo, které sousedilo se západním Německem.[19] Bulharský vůdce Todor Živkov tehdy údajně jako první navrhl použití vojenské síly.[20] Mezi stoupence tohoto silového řešení se zařadili sovětský ministr obrany Andrej Grečko, šéf KGB Jurij Andropov, předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, první tajemník ÚV KS Ukrajiny Petro Šelest, velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy Ivan Jakubovskij a sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko. Během srpnových jednání pak přesvědčili i váhající členy politbyra – zejména samotného generálního tajemníka Brežněva, premiéra Kosygina, hlavního ideologa Suslova a další, kteří zřejmě dosud nebyli jednoznačnými příznivci invaze.[19] K rozhodnutí přispěl i fakt, že s intervencí souhlasily (nebo ji přímo požadovaly) i všechny státy sousedící s Československem: souhlas s připravovanou invazí vyslovil tehdejší generální tajemník Maďarské socialistické dělnické strany János Kádár[21], a první tajemník Polské sjednocené dělnické strany Władysław Gomułka dokonce jako první označil dění v ČSSR za kontrarevoluci.[22] Za NDR podpořil vojenskou intervenci generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Walter Ulbricht. Východoněmecká armáda sice aktivně pomáhala při přípravě invaze, ale Brežněv na žádost Koldera a Biľaka rozhodl, že němečtí vojáci se invaze do Československa nezúčastní[23], aby jejich přítomnost mezi invazními vojsky v ČSSR nevyvolala vzpomínky na německou okupaci z března 1939.[24]

Československé vedení se domnívalo, že Sovětský svaz a jeho spojenci invazi neprovedou, protože věřili, že summit v Čierné nad Tisou situaci uklidnil. Věřili také, že jakákoli invaze by byla příliš nákladná a mezinárodní politický dozvuk by byl velmi významný, zejména kvůli Světové komunistické konferenci, která se konala v listopadu tohoto roku.[25]

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Tanky T-55 invazních sil obklopené davem demonstrantů
Hořící tanky a barikády

V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť i v centru Prahy (přeletový koridor pro letadla Antonov na letiště Ruzyně vedl přes Nusle a Vinohrady)[p 2], že začala invaze.

  • 20. srpna 1968, 21:40: 7. motostřelecký pluk východoněmecké armády překračuje hraniční závoru ve Vejprtech a němečtí vojáci se tak, navzdory dříve vyhlášenému zákazu, stávají prvními členy invazních vojsk na území ČSSR.
  • 20. srpna 1968, 23:00: Maďarská armáda proniká na jižní Slovensko, sovětská armáda postupuje přes hranice na východě Slovenska, polská armáda přebírá kontrolu státní hranice na severním Slovensku a obsazuje České Slezsko.
  • Půlnoc na 21. srpen 1968: Vojska Varšavské smlouvy obsadila celý Východoslovenský kraj i celou Bratislavu, postupují do Středoslovenského kraje, obsazují Severomoravský kraj i Severočeský kraj a pronikají do Východočeského kraje.
  • 21. srpna 1968, 1:00: Vojska obsadila téměř celé Slovensko, na Prahu míří pozemní síly od Polska skrz východní Čechy a z NDR přes severní Čechy.
  • 21. srpna 1968, 2:00: Vojska dále postupují Moravou a severními Čechami, dosud se nepotkala s jakýmkoliv odporem či incidenty.
  • 21. srpna 1968, 3:00: Vojska téměř obsadila celou Moravu, východní i severní Čechy a míří do středních Čech.
  • 21. srpna 1968, 4:00: Vojska u Karlových Varů obsazují severní část Západočeského kraje, obsazují Středočeský kraj a připravují obklíčení Prahy.
  • 21. srpna 1968, 5:00: Vojska postupují západními Čechami, dokončeno obklíčení Prahy.
  • 21. srpna 1968, 6:00: Vojska míří na zbytek západních a jižních Čech a pomalu postupují Prahou.
  • 21. srpna 1968, 7:00: Vojska obsadila téměř celé Československo, ale stále neobsadila celou Prahu.
  • 21. srpna 1968, 8:00: Vojska mají pod kontrolou všechny ulice Prahy.
  • 21. srpna 1968, 9:00: Vojska obsazují a částečně demolují sídlo Československého rozhlasu.
Velitel sovětského obrněného transportéru BRDM-1 projíždějícího Prahou v prvních dnech okupace (na lafetě je vidět kulomet SGMB)
Sovětský voják, omylem postřelený spolubojovníky. Následkům zranění později podlehl.
Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank

Ministr obrany Martin Dzúr byl prvním členem československé vlády, který se od sovětských míst oficiálně dozvěděl o začínající invazi: Sověti mu tvrdili, že invaze probíhá se souhlasem vedení KSČ a varovali ho, aby československá armáda nekladla odpor, což Dzúr přislíbil. Nicméně i jeho samého invazní jednotky internovaly během několika hodin.[26] V nočních hodinách 21. srpna předsednictvo ÚV KSČ přijalo v poměru 7 : 4 rezoluci odsuzující okupaci (dva členové ÚV KSČ Jan Piller a Frantíšek Barbírek se na poslední chvíli přiklonili na stranu A. Dubčeka). Generální tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček, předseda vlády Oldřich Černík, předseda parlamentu Josef Smrkovský, šéf Národní fronty František Kriegel a Josef Špaček byli zadrženi a později odvezeni z Československa.[27]

Informační leták Svobodného vysílače ÚV KSČ, legální orgán legální vlády

Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy už během noci. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i průběh masakru civilistů invazními vojsky na Vinohradské třídě. Ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffman a někteří další představitelé resortu spojů ovšem aktivně spolupracovali se sovětskými agenty na umlčení československých rozhlasových a televizních vysílačů.[28] Kolem deváté ráno vysílání z hlavní budovy rozhlasu umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty,[29] pokračovalo však postupně z jiných rozhlasových studií umístěných v jiných budovách: Pracovníci rozhlasu totiž přešli do ilegality a od 11. hodiny pokračovali ve štafetovém vysílání, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podařilo se obnovit i televizní vysílání z improvizovaných studií.[30] Například pracovníci Československé televize, kteří byli okupanty vyhnáni z rozstřílených televizních studií, nalezli azyl v areálu ČKD Praha a mohli vysílat alespoň zvukem díky rozhlasovému vysílači, krátce předtím zkompletovanému v blízkém závodě Tesla Hloubětín. Po informaci, že velká část ÚV KSČ byla internována, se prohlásili za „Svobodný vysílač ÚV KSČ“ a na symbolickou podporu Dubčekovu vedení komunistické strany přijali slogan „Jsme s vámi – buďte s námi!“

Okolo páté hodiny ranní se poprvé ozvalo vysílání ilegální okupantské stanice Vltava, šířené na vlně 210 m ze stanoviště Wilsdruff nedaleko Drážďan. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání.[31] Později bylo vysílání této stanice šířeno také z mobilního vysílače sovětské armády, přemístěného k městu (Karl-Marx-Stadt) na kmitočtu 1322 kHz. V prvních dnech okupace dále vysílala (pravděpodobně ze zahrady sovětského velvyslanectví v Praze) stanice Dělnický hlas republiky na střední vlně 1178 kHz a na krátkých vlnách 41 a 49 metrů. Z území Polska vysílala v prvním týdnu okupace v češtině rozhlasová stanice Záře. Zahraniční vysílání moskevského rozhlasu, které do té doby připravovalo jen dva hodinové pořady v češtině a slovenštině denně, rozšířilo po 21. srpnu 1968 vysílání v češtině a slovenštině na 24 hodin denně. Program byl šířen na dlouhých, středních a krátkých vlnách z území Sovětského svazu a dále z mobilních vysílačů sovětské armády, které byly rozmístěny po okupovaném Československu a vysílaly na středovlnných kmitočtech legálního Československého rozhlasu.

V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.[32] Vozidla okupačních vojsk byla označena bílými invazními pruhy, které měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek: Z logiky Varšavské smlouvy totiž Československá lidová armáda disponovala stejnou nebo obdobnou technikou jako okupační vojska, tudíž by v případě jejího protiútoku měli okupanté problém rozlišit vlastní vozidla od vozidel „nepřátelské“ československé armády. K bojovým střetům však prakticky nedošlo, ČSLA se s ohledem na předchozí rozhodnutí ÚV KSČ omezila především na pasivní rezistenci a odmítnutí poskytnutí pomoci okupantům, ať už šlo o palivo, jídlo, pití nebo o poskytnutí vlastních kasáren.[p 3]

Od 23. do 26. srpna 1968 probíhala v Moskvě jednání mezi zadrženými československými politiky a Leonidem Iljičem Brežněvem. Všechny československé návrhy byly zamítnuty. 27. srpna 1968 byl podepsán tzv. moskevský protokol – jediným československým politikem, který ho odmítl (i přes soustavný nátlak) podepsat, byl předseda Národní fronty František Kriegel.[27]

Po dalších jednáních v Moskvě ve dnech 3.–4. 10. a 14.–15. 10. 1968[35] byla 16. října podepsána a 18. října i ratifikována smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR.[36][37][38][39] Tím byla legalizována přítomnost okupačních vojsk na neurčito, a to pod záminkou „zajištění bezpečnosti zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil“.[36]

Ztráty[editovat | editovat zdroj]

Ode 20. 8. do 31. 12. 1968 zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a při okupanty zaviněných dopravních nehodách celkem 108 občanů Československa.[40] (až do konce roku 1989 pak 402 civilistů, nejvíce z nich při autonehodách[41] Invaze měla za následek také emigraci přibližně 100 000 lidí do konce roku 1969, dalších 140–250 tisíc lidí pak emigrovalo do roku 1989.[42]). Sověti uváděli během prvního měsíce invaze 104 svých mrtvých.[41]

Do ztrát lze počítat i pozdější protestní sebevraždy v ČSSR: 16. ledna 1969 se na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti k okupaci Československa upálil na Václavském náměstí v Praze student Jan Palach. Jeho čin inspiroval řadu napodobitelů, jichž do konce dubna 1969 bylo zřejmě 26, z toho 7 zemřelo.[43] Mezi nejznámějšími byli Josef Hlavatý (čin spáchal 20. 1. 1969), Jan Zajíc (25. 2. 1969), Evžen Plocek (4. 4. 1969) a Michal Lefčík (11. 4. 1969).

Zahraniční ohlasy[editovat | editovat zdroj]

Neutrální přístup[editovat | editovat zdroj]

Za vaši i naši svobodu – transparent z protestu tzv. „Osmi statečných“ sovětských občanů na Rudém náměstí v Moskvě

Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc. Rakouský kancléř Josef Klaus v reakci na invazi zdůrazňoval neutralitu Rakouska a ministr zahraničí Kurt Waldheim nařídil rakouskému velvyslanci v Praze, aby československým občanům přestal vydávat rakouská víza, což velvyslanec Rudolf Kirchschläger ignoroval.[44]

Německo, Itálie a Francie byly v roce 1968 zasaženy studentskými nepokoji a protest jejich vlád proti srpnové invazi byl spíše opatrný.[44] Západoevropské vlády však poté začaly zvyšovat výdaje na obranu, a Francie přehodnotila svoji politiku nových vazeb se Sovětským svazem. Podle rakousko-amerického historika Güntera Bishofa „role NATO v obraně západní Evropy najednou opět nabyla na důležitosti a československá krize jí umožnila chytit druhý dech.“[45]

Souhlas s invazí[editovat | editovat zdroj]

Invazi podpořil kubánský vůdce Fidel Castro,[46] podporu invazi vyjádřily i dva asijské komunistické státy: Korejská lidově demokratická republika a Vietnamská demokratická republika.[44]

Nesouhlas s invazí[editovat | editovat zdroj]

Protiokupační manifestace v Helsinkách, srpen 1968

Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.[31] Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.[31] Rezoluci odsuzující invazi připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.

Navzdory zdrženlivé reakci západních evropských vlád měla invaze významný ohlas mezi veřejností.[31]

Jiné socialistické a komunistické státy se více či méně postavily proti invazi. Zatímco Rumunsko „pouze“ odmítlo vyslat své vojenské jednotky do ČSSR, pak Jugoslávie dokonce vyjádřila podporu reformnímu vedení KSČ a nabídla i materiální pomoc.

Invazi ostře odsoudil čínský vůdce a předseda Komunistické strany Číny Mao Ce-tung, přičemž prohlubující se roztržka mezi SSSR a Čínou vedla v roce 1969 k ozbrojenému čínsko-sovětskému konfliktu a pročínsky orientovaná Albánie pod vedením Envera Hodžy dokonce na protest proti invazi vystoupila z Varšavské smlouvy.[45]

Také téměř všechny západoevropské komunistické strany invazi odsoudily, včetně Komunistické strany Španělska, která byla v době Francova režimu v ilegalitě,[44] a mezi západoevropskými komunisty se začal prosazovat eurokomunismus a odklon od Východního bloku. Z 88 komunistických stran světa intervenci v Československu podpořilo pouze deset.[45]

V některých zemích, podílejících se na okupaci, se pak objevily individuální protesty:

  • Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalja Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo.[47][48] Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.
  • Dalším protestujícím v tehdejším Sovětském svazu byl Gruzínec Revaz Cincadze, který předsedovi Rady ministrů Alexeji N. Kosyginovi napsal 14. března 1970 dopis, který zahájil slovy: „Vyjadřuji svůj rozhodný, rozhněvaný protest v souvislosti s náhlým, sprostým, ničím neodůvodněným vpádem sovětských vojsk na území Československa. Proti nám a proti této věrolomnosti povstal celý svět.“ Za napsání tohoto dopisu byl zatčen a podroben psychiatrickému vyšetření, byla mu diagnostikována schizofrenie a téměř dva roky byl pak držen v psychiatrické léčebně v Kazani.[49]
  • Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec.[47] Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989.
  • V Maďarsku se poté na protest proti okupaci upálil učeň Sándor Bauer.
  • V Lotyšsku se o sebeupálení pokusil student matematiky Elijahu Rips, který svůj čin přežil.[50]

Reflexe invaze a okupace ve výtvarném umění[editovat | editovat zdroj]

  • Václav Ševčík, 21. 8. 1968, koláž

  • Bohumil Zemánek, Boxer (1968)

  • František Doležal, Velké mlčení (cyklus Město v noci), 1968

  • Theodor Pištěk, Srpnový obrázek I, 1968

  • Adolf Hoffmeister, Kolaboranstké zátiší, 1968–1969

  • Zbyšek Sion, Situace (Jak vychovávat klackem), 1969

  • Karel Nepraš, Nepříjemná situace (1969)

  • Větší domlouvá menšímu (1969–70)

Pobyt vojsk na československém území[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Střední skupina vojsk.
Sovětský tank v Praze 21. srpna 1968
Národní muzeum poškozené palbou, invazní jednotky ho zřejmě omylem považovaly za budovu Československého rozhlasu

Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády PLR, NDR, MLR a BLR.

Sovětská armáda po okupaci zůstala v třiatřiceti lokalitách na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob[51]. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), několikerá kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová, Josefov, Mladá Boleslav, Turnov, Vysoké Mýto) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy, vojenská nemocnice v Josefově). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty. Mezi Milovicemi a Moskvou jezdil každý den vlakový spoj.

Hodnocení okupace v následujících letech[editovat | editovat zdroj]

Protesty během prvního výročí v roce 1969[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Protiokupační demonstrace v roce 1969.

Při příležitosti prvního výročí srpnových událostí roku 1968 se již od 16. srpna 1969 scházeli Pražané u sochy svatého Václava na Václavském náměstí. V následujících dnech se jejich počty zvyšovaly, 20. srpna 1969 už přerostlo napětí v rozsáhlé střety mezi demonstranty a pořádkovými silami, včetně střelby ostrými náboji. Příslušníci Lidových milic tehdy při střelbě samopaly do davu v ulici Králodvorské, poblíž náměstí Republiky, zabili osmnáctiletého Františka Kohouta a devatenáctiletého Vladimíra Krubu. Následující den, 21. srpna 1969, již bylo v ulicích na 150 tisíc demonstrujících, kteří sváděli pouliční boje s ozbrojenými složkami. Na Tylově náměstí byl milicionáři postřelen čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, který o tři dny později zemřel.[52]

V Brně se největší protesty konaly po dva dny, zúčastnilo se jich dle odhadů 15–30 tisíc osob.[53] Téměř celé centrum města se 21. srpna 1969 stalo dějištěm pouličních bojů, během nichž byli milicionáři nebo příslušníky SNB zastřeleni dva náhodní kolemjdoucí, osmnáctiletá Danuše Muzikářová a 28letý Stanislav Valehrach.[54] Rozsáhlé protesty tehdy proběhly také v Liberci.[53] Veškeré demonstrace ale byly potlačeny pořádkovými silami, příslušníky SNB, milicionáři a armádou.[52] V dalších letech se již kvůli normalizaci žádné protesty nekonaly.

Kromě pěti zabitých občanů a dalších desítek raněných během protestů, některých z nich těžce a s trvalými následky, zemřeli v tomto období také 27letá Bohuslava Mazná, která se svým skútrem narazila pozdě večer 24. srpna 1969 u vysílače Cukrák do neosvětleného transportéru, a neznámý voják (možná vojín J. Pavlík) v kasárnách ve Strašicích kvůli nekázni při rovnání tanků před výjezdem (asi 22. srpna).[55]

70. léta a pohled konzervativní komunistické politiky[editovat | editovat zdroj]

21.8.1974 proběhl před budovou ČS. ambasády protest proti okupaci.

Přítomnost armád Varšavské smlouvy (resp. později pouze armády SSSR) měla za úkol zabránit takovému politickému vývoji v ČSSR, který byl podle chápání konzervativních politiků KSSS i KSČ nežádoucí. Zejména bylo záhodno potlačit sílící vliv nekomunistické až protikomunistické opozice v Československu a zachovat dominantní vliv SSSR na zdejší politický, hospodářský a vojenský vývoj. Tyto záměry byly naplněny i přes počáteční odpor velké části (pravděpodobně i většiny) obyvatel Československa. Faktickým úspěchem pak byla tzv. normalizace politických poměrů, zejména v 70. letech.

1989: Omluvy původních účastníků okupace[editovat | editovat zdroj]

11. srpna 1989 Maďarsko: Maďarská socialistická dělnická strana zveřejnila svůj názor na zásadně nesprávné rozhodnutí o napadení Československa.

21. srpna 1989 Polsko: Sněmovna Národního shromáždění Polska při příležitosti 21. výročí vojenské intervence přijala usnesení o odsouzení ozbrojených zásahů. V lednu 1990 se pak za účast polských vojsk na invazi omluvil polský prezident Wojciech Jaruzelski, který v roce 1968 působil jako polský ministr obrany a podepsal rozkaz ke vstupu polské armády na území Československa.[56]

1. prosince 1989 Východní Německo: Lidové shromáždění NDR schválilo omluvu československému lidu za zapojení NDR do vojenské intervence. Roku 2008 také německá kancléřka Angela Merkelová, která sama vyrůstala a žila v NDR, invazi odsoudila a vyjádřila stud a lítost nad tím, že Německá demokratická republika invazi do Československa aktivně podporovala.[23]

2. prosince 1989 Bulharsko.[57]

4. prosince 1989 Varšavská smlouva a Sovětský svaz: Vedoucí představitelé pěti států Varšavské smlouvy na společné schůzce v Moskvě vydali prohlášení odsuzující vojenskou intervenci ze srpna 1968 jako vměšování do vnitřních záležitostí jiné země.[58] Pod vedením Michaila Gorbačova prohlásil SSSR,[59] že „mise na záchranu socialismu byla lží a výsledkem neadekvátního přístupu a vměšováním se do záležitostí spřátelené země, tudíž bylo toto rozhodnutí nepodložené a chybné.“[60] V únoru 1990 navštívil československý prezident Václav Havel Moskvu a Sovětský svaz tehdy vyslovil nad okupací Československa politování.[61] V roce 1993 invazi odsoudilo i nové Rusko ústy prezidenta Borise Jelcina: „Vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí.“ K těmto slovům se přihlásil i pozdější ruský prezident Vladimir Putin, který uznal v roce 2006 morální odpovědnost Ruska za invazi.[57][62][63]

90. léta: postoj Československa a přístup ČR/SR k iniciátorům[editovat | editovat zdroj]

Během Sametové revoluce v listopadu 1989 nařídil generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov, aby sovětští vojáci zůstali v kasárnách a do společenských změn v Československu nijak nezasahovali. Zároveň Gorbačov varoval tehdejší vedení KSČ před použitím síly proti demonstrantům a velitel Střední skupiny sovětských vojsk generál Eduard Vorobjov dostal od Gorbačova příkaz, aby zabránil případnému ozbrojenému zásahu československých ozbrojených sil proti demonstrantům.[64]

3. prosince 1989, tedy krátce po zahájení Sametové revoluce, vydala československá federální vláda stanovisko, ve kterém označila srpnovou invazi v roce 1968 za protiprávní, nesoucí všechny znaky porušení mezinárodního práva dvou suverénních států.

6. prosince 1989 vznikla expertní skupina pro zahájení jednání o odchodu sovětských vojsk z Československa. Po jednání Václava Havla s Michailem Gorbačovem bylo předběžně dohodnuto, že bojové jednotky odejdou do 30. června 1990, servisní do poloviny 1991. Poslední vojáci okupačních vojsk odešli z území Československa 21. června 1991.[65]

Ačkoliv česká i slovenská veřejnost invazi vojsk odsuzuje, autoři tzv. Zvacího dopisu, kteří i podle tehdejších zákonů spáchali vlastizradu,[66] nebyli nikdy potrestáni.[67][68][69]

  • Pamětní deska obětem invaze ze srpna 1968 na budově Českého rozhlasu

  • Pamětní deska na Liberecké radnici, městem v srpnu 1968 projížděla polská vojska

  • Pomník v Jičíně, v srpnu 1968 zde byly zastřeleny dvě oběti vojákem polské armády

  • Pamětní deska v Brně, kde byl 21. srpna 1968 zastřelen mladý člověk vojákem sovětské armády

2015/2017: obhajoba invaze některými ruskými médii[editovat | editovat zdroj]

Sovětský voják s protitankovou municí

V roce 2015 natočila ruská státní televize Rossija 1 dokument Varšavská smlouva. Odtajněné stránky (rusky Варшавский договор. Рассекреченные страницы). Invazi popsala jako zásah proti připravovanému převratu, prevenci proti invazi NATO a „vážnou zkoušku sjednocených ozbrojených sil Varšavské smlouvy“. Podle filmu byla hranice se západním Německem dokořán, v Československu bylo 368 000 západních Němců, v Praze a dalších městech se našly tajné sklady zbraní, „s jejichž pomocí chtěli nepřátelé československého lidu vytvořit situaci beztrestného teroru a dovést věci k ozbrojeným srážkám a krveprolití“. Invaze do Československa tak prý byla nutná, protože se v zemi chystal ozbrojený převrat. Odpovědnost za invazi přičítá film pražské opozici a její „úderné síle“ Klubu 231, jehož členy film označuje za odsouzené esesáky, fašisty a kolaboranty. Vzpomínky poslance ruské Státní dumy Jurije Sinělščikova, který se invaze účastnil jako četař spojovacího praporu, na „palbu z ručních kulometů a automatických zbraní po sovětských vojácích v shora otevřených transportérech“ a na „hořící tanky“, jsou prostříhány se sovětským propagandistickým filmem z roku 1969 Československo, rok zkoušek, ve kterém v pražských ulicích hynou „potomci osvoboditelů“ z května 1945.[70][71][72][73] Jeden z nejpopulárnějších ruských deníků Gazeta.ru však označil film za neobjektivní, revizionistický a škodící Rusku.[59] Český prezident Miloš Zeman tento film ostře kritizoval, označil invazi za zločin a řekl, že „ruská televize lže a žádný jiný komentář, než že je to novinářská lež, se k tomu říci nedá.“[74] Český ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek si předvolal ruského velvyslance Kiseljova, který se od dokumentu distancoval a prohlásil, že stále platí dřívější vyjádření ruských představitelů o morální odpovědnosti za invazi.[75]

21. listopadu 2017 se na webu ruské armádní televize Zvezda objevil článek obhajující invazi SSSR. Článek byl opět tvrdě kritizován například prezidentem Zemanem, který jeho autora označil za šílence.[76] Ruský premiér Dmitrij Medveděv se 22. listopadu distancoval od článku s tím, že neodráží oficiální ruské stanovisko vyjádřené již v letech 1993, či 2006. Text je prý osobním názorem autora a ruské vedení do práce novinářů nezasahuje.[77] Článek byl téhož dne smazán a televize Zvezda se za článek omluvila s tím, že text neodráží stanovisko redakce a je pouze osobním názorem autora.[78]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Kopii dopisu předala na počátku devadesátých let ruská vláda prezidentu Václavu Havlovi.[zdroj?]
  2. ↑ Koridor údajně, spíše náhodou než úmyslně, vedl právě nad vilou Osvěta[zdroj?], což byl rodný dům Jana Masaryka.
  3. ↑ Výsadkáři ze sedmého výsadkového pluku zvláštního určení (dislokovaného v Holešově na Kroměřížsku) odmítli vydat sovětskému okupačnímu vojsku svoje kasárny.[33][34]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Stolarik, M. Mark. The Prague Spring and the Warsaw Pact Invasion of Czechoslovakia, 1968: Forty Years Later. [s.l.]: Bolchazy-Carducci Publishers, 2010. ISBN 9780865167513. S. 137–164. (anglicky) 
  2. ↑ Lidové milice: nezákonné, hrozivé a směšné. V Ostravě postupně degenerovaly
  3. ↑ Back to the Business of Reform. Time Magazine. 16 August 1968. Dostupné online [cit. 27 April 2010]. (anglicky) 
  4. ↑ Conflicted Memories: Europeanizing Contemporary Histories, edited by Konrad H. Jarausch, Thomas Lindenberger, p. 43
  5. ↑ MINAŘÍK, Pavel; ŠRÁMEK, Pavel. Čs. armáda po roce 1945 [online]. [cit. 2015-11-17]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f Neznámé oběti srpna 1968. Uhořely v bytech nebo byly zabity vojáky, vrahové zůstali nepotrestáni. Aktuálně.cz [online]. 2017-08-17 [cit. 2021-04-21]. Dostupné online. 
  7. ↑ https://srpen1968.info.cz/
  8. ↑ TVRDÍKOVÁ, Michaela. Proměny československé emigrace v letech 1948–1989. Brno, 2007 [cit. „Nejvíce jich odešlo právě v první fázi (1968–1969), kdy se „trestného činu“ opuštění republiky dopustilo 70 130 osob.“]. 135 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.. s. 34. Dostupné online.
  9. ↑ VHU PRAHA [online]. [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Řádění armády NDR v srpnu 1968: Přímí svědci a fakta, o nichž se často mlčí. Parlamentní listy [online]. [cit. 2020-10-25]. Dostupné online. 
  11. ↑ ROŽÁNEK, Filip. Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Československý rozhlas, 2008-08-05 [cit. 2009-05-25]. Dostupné online. 
  12. ↑ Kieran Williams, “The Prague Spring and its aftermath: Czechoslovak politics 1968–1970,” (Cambridge: Cambridge University Press, 1997)
  13. ↑ 21. srpen 1969. Den, kdy Češi stříleli do Čechů a země byla na pokraji občanské války. Aktuálně.cz [online]. 2019-08-20. Dostupné online. 
  14. ↑ Při demonstracích v srpnu 1969 zabili milicionáři pět lidí. Rodinám se dodnes nikdo neomluvil. iROZHLAS [online]. Dostupné online. 
  15. ↑ Pro jedny zrádci, pro druhé hrdinové. Dopis 99 pragováků posloužil k ospravedlnění invaze. ČT24 [online]. Dostupné online. 
  16. ↑ Brežněv při setkání s Čechoslováky v Čierne zuřil. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2008-08-18 [cit. 2020-10-22]. Dostupné online. 
  17. ↑ a b WILLIAMS, Kieran. The Prague Spring and Its Aftermath: Czechoslovak Politics, 1968-1970. [s.l.]: Cambridge University Press Dostupné online. ISBN 9780521588034. 
  18. ↑ 13:10. Československý filmový týdeník [online]. Zpravodajský film Praha, 1968. Roč. 1968, čís. 32. Dostupné online. 
  19. ↑ a b Jak Kreml rozhodoval o vpádu vojsk do Československa. Novinky.cz [online]. BORGIS, 20. srpna 2008. Dostupné online. 
  20. ↑ Jak se vařil srpen 1968. První návrh na invazi přišel z Bulharska. iDNES.cz [online]. MAFRA, 22. srpna 2015. Dostupné online. 
  21. ↑ Pro invazi v srpnu 1968 byl, navzdory legendám, i maďarský vůdce Kádár. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 21. srpna 2012. Dostupné online. 
  22. ↑ Masakr během okupace 1968: Opilý polský voják v Jičíně zavraždil dva Čechy, už 35 let je na svobodě. Aktuálně.cz [online]. Economia, 3. července 2018. Dostupné online. ISSN 1213-0702. 
  23. ↑ a b NDR se srpnové invaze zúčastnila… a zároveň nezúčastnila. ČT24 [online]. Česká televize, 21. srpna 2008. Dostupné online. 
  24. ↑ Archivy zpochybňují přímou účast vojsk bývalé NDR na invazi v roce 1968. Český rozhlas [online]. 20. srpna 2008. Dostupné online. 
  25. ↑ VALENTA, Jiří. Sovětská intervence v Československu 1968: anatomie rozhodnutí. [s.l.]: [s.n.], 1991. ISBN 80-205-0213-0. 
  26. ↑ Ministr obrany Martin Dzúr se v srpnu 1968 stal zajatcem Sovětů [online]. zpravy.idnes.cz [cit. 2012-04-08]. Dostupné online. (česky) 
  27. ↑ a b Únos, nátlak a kapitulace. Během čtyř dní Kreml donutil československé politiky schválit invazi. ČT24 [online]. Česká televize, 2018-08-27 [cit. 2018-09-25]. Dostupné online. 
  28. ↑ Dějiny pošty v českých zemích. Praha: Česká pošta, 2000. ISBN 80-86437-02-7, ISBN 978-80-86437-02-6. S. 129. 
  29. ↑ ROŽÁNEK, Filip. Poslechněte si: Vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968 - noc a ráno [online]. Český rozhlas, 2008 [cit. 2010-08-27]. Dostupné online. 
  30. ↑ Podporovali jsme Dubčeka – Rozhovor autora Totality Daniela Růžičky s Jiřím Svejkovským o situaci v ČST v roce 1968. [online]. Totalita.cz [cit. 2007-11-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-30. 
  31. ↑ a b c d Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Český rozhlas [cit. 2008-08-10]. Dostupné online. 
  32. ↑ Úterý 20. srpna 1968 [online]. Totalita.cz [cit. 2007-11-04]. Dostupné online. 
  33. ↑ ČTK 21. 8. 2018
  34. ↑ ČTK. Bránili se. Metro Praha (www.metro.cz) ze dne 22.08.2018. 08. 2018, čís. 156, s. 5. 
  35. ↑ Předseda vlády Oldřich Černík – vedl vládu od jara 1968 [online]. Vláda ČR, 2008-08-18 [cit. 2019-01-05]. Dostupné online. 
  36. ↑ a b „Dočasný pobyt“ sovětských vojsk vláda schválila před půlstoletím. Trval 23 let [online]. Česká televize, 2018-10-16 [cit. 2018-11-05]. Dostupné online. 
  37. ↑ Smlouva o dočasném pobytu vojsk 1968 [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 2018-10-16 [cit. 2018-11-05]. ("Osmičková" výročí). Díl VIII. Dostupné online. 
  38. ↑ Před 45 lety schválilo čs. NS smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 2013-10-18 [cit. 2018-11-05]. (Aktuality ze Sněmovny). Dostupné online. 
  39. ↑ 7:22. Československý filmový týdeník [online]. Zpravodajský film Praha, 1968 [cit. 2018-11-17]. Roč. 1968, čís. 43. Dostupné online. 
  40. ↑ Historici: Obětí srpnové okupace je více – České noviny, 9. 6. 2008]
  41. ↑ a b Sovětští vojáci za sebou v Československu nechali 402 mrtvých. ČT24 [online]. Dostupné online. 
  42. ↑ Statisíce lidí vyhnala srpnová okupace do emigrace. Deník.cz [online]. 2008-08-22. Dostupné online. 
  43. ↑ Vzpomínková stránka Archivováno 5. 1. 2008 na Wayback Machine k třicátému výročí smrti Jana Palacha na webu Českého rozhlasu
  44. ↑ a b c d Západ srpen 1968 vlažně odsoudil… a to bylo všechno. Česká televize [online]. 11. srpna 2008. Dostupné online. 
  45. ↑ a b c Dva tanky přerazily hraniční závoru. Začala invaze do Československa. iDnes [online]. 21. srpna 2013. Dostupné online. 
  46. ↑ Fidel Castro rozděluje svět i po smrti. Na jeho pohřeb dorazí hollywoodský herec i pobočník Kima. Aktuálně.cz [online]. 3. prosince 2016. Dostupné online. 
  47. ↑ a b Srpen 1968: Svět zpovzdálí sledoval české drama [online]. Týden [cit. 2007-11-04]. Dostupné online. 
  48. ↑ Mezinárodní ohlasy na Srpen 1968 [online]. Totalita.cz [cit. 2007-11-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-22. 
  49. ↑ Náhlý a sprostý vpád sovětských vojsk [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2015-02-01]. Dostupné online. 
  50. ↑ ket. Nejtěžší bylo rozbalit plakát, říká Lotyš, který se po vzoru Palacha zapálil v centru Rigy. ČT24 [online]. Česká televize, 2018-08-23 [cit. 2018-08-23]. Dostupné online. 
  51. ↑ Bratrská vojska za hranicemi Sovětského svazu [online]. eDejiny.cz, rev. 2003-01-05 [cit. 2007-11-04]. Dostupné online. 
  52. ↑ a b jh. Protesty v srpnu 1969 režim krvavě potlačil. V Praze a Brně na ulicích umírali lidé [online]. Ceskatelevize.cz, 2019-08-20 [cit. 2019-08-22]. Dostupné online. 
  53. ↑ a b USTOHALOVÁ, Jana. 21. srpen 1969. „Veřejná bezpečnost masakrovala lidi jako králíky.“ V Brně zůstali dva mrtví a stovky zmlácených lidí [online]. Denikn.cz, 2019-08-21 [cit. 2019-08-22]. Dostupné online. 
  54. ↑ SOUKUPOVÁ, Jana. Milicionáři a členové SNB řádili před 50 lety v Brně jako komanda nacistů [online]. Idnes.cz, 2019-08-21 [cit. 2019-08-22]. Dostupné online. 
  55. ↑ STRATILÍK, Ondřej. Sedm mrtvých. Srpen 1969 má víc obětí, než se dosud vědělo [online]. Euro.cz, 2019-08-19 [cit. 2019-08-22]. Dostupné online. 
  56. ↑ Bývalý prezident Jaruzelski se omluvil za účast polské armády na okupaci v srpnu 1968. Český rozhlas [online]. 22. srpna 2005. Dostupné online. 
  57. ↑ a b Gorbačov o roce 1968: V životě jsem nezažil větší dilema. www.literarky.cz [online]. [cit. 2016-07-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-16. 
  58. ↑ Omluva za invazi zazněla nejprve z Maďarska, tuhý režim v ČSSR to vylekalo
  59. ↑ a b "Neobjektivita škodí Rusku, napsal k dokumentu o srpnu 1968 ruský deník". Novinky. 2. června 2015.
  60. ↑ VALENTA, Jiří. Sovětské přehodnocení rozhodnutí z roku 1968 a „něžná revoluce“ [online]. 1992-03-01. Dostupné online. 
  61. ↑ Před 30 lety Gorbačov vítal v Moskvě Havla. Sovětští vojáci pak začali opouštět Československo. Česká televize [online]. 23. února 2020. Dostupné online. 
  62. ↑ Putin: za "srpen" neseme morální odpovědnost
  63. ↑ Putin: Russia bears "moral responsibility" for 1968 soviet invasion.. Radio Prague [online]. 2006-03-02. Dostupné online. 
  64. ↑ Sílu nesmíte použít! Gorbačov v listopadu 1989 vyhrožoval KSČ tanky. iDNES.cz [online]. 16. listopadu 2019. Dostupné online. 
  65. ↑ Informační systém vlády, 20. výročí odchodu sovětských vojsk a ukončení vojenské okupace Československa
  66. ↑ Srpen 1968: viníci potrestání unikli [online]. Denik.cz [cit. 2011-01-25]. Dostupné online. 
  67. ↑ Za zvací dopis z roku 1968 Vasil Biľak stíhán nebude [online]. Lidovky.cz [cit. 2011-01-25]. Dostupné online. 
  68. ↑ Bilak už za zvací dopis z roku 1968 nebude potrestán [online]. Aktualne.centrum.cz [cit. 2011-01-25]. Dostupné online. 
  69. ↑ Píšu paměti, mám čisté svědomí a ničeho nelituji, vzkazuje Vasil Biľak [online]. Mediafax.cz [cit. 2011-01-25]. Dostupné online. 
  70. ↑ Lživý film o srpnu 1968 ublíží spíš nám než Čechům, soudí ruští experti [online]. zpravy.idnes.cz [cit. 2015-08-21]. Dostupné online. 
  71. ↑ V Praze po nás stříleli z kulometů, líčí ruský dokument srpen 1968 [online]. zpravy.idnes.cz [cit. 2015-08-21]. Dostupné online. 
  72. ↑ Už zase šlo o přátelskou pomoc. Ruská televize obhajuje srpen 68. [online]. Česká televize [cit. 2015-08-21]. Dostupné online. 
  73. ↑ V roce 1968 jsme vás ochránili! Ruský dokument obhajuje okupaci. [online]. Frekvence 1 [cit. 2015-08-21]. Dostupné v archivu. 
  74. ↑ Zeman: Ruská televize o roce 1968 lže, invaze byla zločin". Novinky. 3. června 2015.
  75. ↑ "Zaorálek k sankčnímu seznamu: Takové zacházení s Čechy odmítáme". Česká televize. 1. června 2015.
  76. ↑ Článek o invazi napsal šílenec s vylízaným mozkem, řekl Zeman v Moskvě. Novinky.cz [online]. 2017-11-22. Dostupné online. 
  77. ↑ Medveděv: Článek na armádním webu neodráží stanovisko Ruska. TÝDEN.cz [online]. 2017-11-22. Dostupné online. 
  78. ↑ "Ruský armádní web se omluvil za lživý článek o invazi 1968. Podle Zemana ho psal šílenec s vylízaným mozkem". Lidovky. 22. listopadu 2017.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Blažek, Petr, Kamiński, Łukasz, Vévoda, Rudolf (editoři): Polsko a Československo v roce 1968 : Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Varšava, 4. – 5. září 2003, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Dokořán (2006), Praha, ISBN 80-7285-070-9 (ÚSD AV ČR), ISBN 80-7363-103-2 (Dokořán)
  • FIDLER, Jiří. 21. 8. 1968: Okupace Československa: Bratrská agrese. Praha: Havran, 2003. 195 s. ISBN 80-86515-35-4. 
  • Pelikán, Jan: Jugoslávie a Pražské jaro, Univerzita Karlova, Praha 2008.
  • Zahradníček, Tomáš: Zvláštní výprava na jih: Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků, Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1, 2008, s. 37–39, ISSN 0418-5129
  • Pazderka, Josef: Invaze 1968. Ruský pohled, Torst, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2011, ISBN 978-80-7215-414-2 (Torst), ISBN 978-80-87211-49-6 (ÚSTR)
  • ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 151 s. ISBN 978-80-7308-905-4 (print), ISBN 978-80-7308-906-1 (online).
  • POVOLNÝ, Daniel. Nejhorší den Československé lidové armády: 21. srpen 1968. Praha: Academia 2020, ISBN 978-80-200-3121-1

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Komunistická strana Československa
Stranické orgány
Ozbrojené organizace
Předsedové KSČ
Dějiny
Sjezdy KSČ
Související články
České konflikty po druhé světové válce
1945–1948
válka s banderovci (Akce B) (1945–1947) • Československo-polské pohraniční spory (1945–1947) • Vysídlení Němců z Československa (1945–1947) • Přesídlení Maďarů do českých zemí (1945–1947) • Únor 1948
1948–1989
1989–současnost
občanská válka v Angole (mírové mise OSN UNAVEM I (1989-1991) a UNAVEM II (1991–1992)) • válka za nezávislost Namibie (mírová mise OSN UNTAG (1989–1990)) • válka v Zálivu (Československý protichemický prapor v Perském zálivu) (1990–1991) • mírová mise OSN UNGCI (1991–2003) • mírová mise OSN UNIKOM (1991–1993) • válka v Jugoslávii (mírové mise OSN UNPROFOR (1992–1995), UNCRO (1995–1996), UNPREDEP (1995–1999), UNTAES (1996–1998) a UNMOP) (1996–2002); mírové mise NATO IFOR (1995–1996/1997), SFOR (1996/1997–1998) a SFOR II (1998–2004), mírová mise EU operace Althea (2007–2008; 2010–současnost)) • občanská válka v Somálsku (mírová mise OSN UNOSOM I (1992–1993)) • občanská válka v Tádžikistánu (mírová mise OSN UNMOT (1994–2000)) • válka v Abcházii (1992–1993) (mírová mise OSN UNOMIG (1994–2009)) • občanská válka v Mosambiku (mírová mise OSN ONUMOZ (1993–1995)) • první občanská válka v Libérii (mírová mise OSN UNOMIL (1993–1997)) • občanská válka v Sieře Leoně (mírová mise OSN UNAMSIL (1999–2005)) • válka v Kosovu (mírové mise OSN UNMIK (1999–současnost); mírové mise NATO AFOR (1999) a KFOR (1999–2011)) • druhá válka v Kongu (mírové mise OSN MONUC (2000–2010/2011) a MONUSCO (2010/2011–současnost)) • eritrejsko-etiopská válka (mírová mise OSN UNMEE (2001–2008)) • druhá občanská válka v Libérii (mírová mise OSN UNMIL (2003–2008)) • občanská válka v Makedonii (mírová mise NATO Operace Essential Harvest neboli Task Force Harvest (TFH) (2001)) • Operace Trvalá svoboda v Kuvajtu (2002–2003) • válka v Afghánistánu (mise NATO ISAF (2002–2003; 2004–2014) a RS (2015–současnost); mírová operace OSN UNAMA (2008-současnost)) • válka v Iráku (2003–2009) • humanitární operace NATO v Pákistánu Winter Race (2005–2006) • občanská válka v Čadu (2005–2010) (mírová operace EU EUFOR Tchad/RCA) • mise NATO Baltic Air Policing (2009; 2012–2013; 2019) • mírová mise EU Operace Atalanta (2010–současnost) • mezinárodní mírová operace MFO (2010–současnost) • válka v Mali (mírová operace EU EUTM Mali (2013–současnost)); mírová mise OSN MINUSMA (2017–současnost)) • operace NATO Operace ASICIPPN (2014; 2015; 2016) • občanská válka v Sýrii (mírová mise OSN UNSMIS (2012), operace NATO Operace Active Fence (2014–2015)) • mírová mise OSN MINUSCA (2014–současnost) • mírová mise EU EU NAVFOR MED neboli EU NAVFOR Sophia (2015–současnost) • mírová mise OSN UNDOF (2015–současnost) • občanská válka v Iráku (2016–současnost) • mise NATO NATO Enhanced Forward Presence (eFP) (2018–současnost) • kauza Vrbětice (2021)
jednotlivci
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Invaze_vojsk_Varšavské_smlouvy_do_Československa&oldid=20733277“