(Go: >> BACK << -|- >> HOME <<)

Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 2 > Z domova > Jičínský, Gál, Žák: Co dřív: moc, nebo koncepce?

Co dřív: moc, nebo koncepce?

O knize Jiřího Suka Labyrintem revoluce (Prostor, Praha 2003) jsme přinesli recenzi Jana Bureše (Listy 2/2004, Historik v labyrintu revoluce). Ve slovenské restauraci U krbu v Praze se nad ní koncem listopadu 2004 zamýšlel Václav Žák s Fedorem Gálem, bývalým předsedou Veřejnosti proti násilí, a Zdeňkem Jičínským, bývalým prvním místopředsedou Federálního shromáždění,

Historik Jiří Suk vydal důkladný popis a rozbor událostí kolem listopadu 1989. Jeho kniha měla zasloužený úspěch, ale vidíte v ní i nějaké problémy?

Jičínský: Abych mohl mluvit kriticky, musím říct, v čem vidím přednosti. Je to systematické zpracování vývoje od Listopadu do voleb 1990 a je tam detailně analyzováno jednání Občanského fóra. Díky tomu, že se jednání nahrávala, je zřejmé, kdo co říkal, jak to probíhalo, takže máme autentický obraz, jak se pozice OF, ale i dalších účastníků posouvaly. Myslím, že po Sukovi to tak podrobně už nikdo nezpracuje. Autor je člověk mladší a pozoruje události s odstupem. Že je ovlivněn představami, které po mém soudu patří k jisté generaci, že něco přeceňuje a jiné nedoceňuje, patří k věci.

V čem to vidíš?

Jičínský: Třeba že přeceňuje význam těch Vavrouškových papírů k problematice federace. Problém nového uspořádání česko‑slovenských vztahů byl složitější.

Gál: Peter Zajac už deset let píše kroniku – bez interpretace, popisuje události, jak je zažil v epicentru. Kniha vyjde, takže není pravda, že už nic takového nevznikne.

Přiznám upřímně, že jsem si v Sukově knize četl selektivně. Zkreslení vzniká tam, kde autor do knihy vkládá svědectví protagonistů. Do toho už vstupuje osobní nebo skupinový zájem a já, který jsem u těch událostí byl, vím, že posuny jsou značné. Ale jak má Suk z toho, co říká Rudolf Schuster, vyselektovat pravdu a fabulaci?

Určitě pochopil, že to byl chaotický proces, žádná konspirace, že se věci řešily za pochodu, velké vize na obzoru nebyly. To je důležité. Jinak začnou vládnout mýty. Například v pořadu věnovaném patnáctému výročí Listopadu v Českém rozhlase 6 Valtr Komárek dosti zřetelně naznačil, že zatímco disent připraven nebyl, oni v Prognostickém ústavu připraveni byli. Jinými slovy: disent jim revoluci zkazil. Oni by s komunisty nevyjednávali, protože dobře věděli, že moc je v koncích. Přitom týden před revolucí Václav Klaus, přední člen Prognostického ústavu, v rakouské televizi důrazně obhajoval komárkovské perestrojkové teze.

Pravda ovšem je, že perestrojka běžela už několik let. Nebylo těžké vidět, že otřásá základy systému. Ačkoliv jsem nepočítal s tím, že by Sovětský svaz mohl připustit pád Berlínské zdi, tak když padla, nebylo načase, aby opozice začala přemýšlet, co se bude dít?

Jičínský: V lednu 1990 jsem mluvil se Zbigniewem Brzezińským a on mi potvrdil, že tak rychlé zhroucení neočekával nikdo. Suk to tam má: V Chartě 77 se sešly síly velmi různého druhu, které spojoval názor, že režim je špatný, ale jak se to má dělat jinak, nebylo na pořadu dne. Představa, že se mohla vytvořit společná promyšlená platforma postupu dřív, je iluze. Manifest Hnutí za občanskou svobodu, kde vlastně myšlenka občanského fóra byla, podepsala roku 1988 velmi určitá skupinka.

Gál: Říkáš, že to proběhlo chaoticky, ovšem ten chaos měl v sobě zvláštní řád. Žasl jsem, jak spontánně vznikaly buňky Veřejnosti proti násilí ve městech, v regionech, že měly vlastně stejný řád chaosu jako v Bratislavě. Generovaly stejný genotyp politického chování.

Vize neexistovala, ale existovala docela dobrá diagnóza problémů společnosti, lepší než v oficiálních strukturách. Problémy společnosti byly zmapovány.

A nebyla prostě situace na Slovensku bytostně jiná než v českých zemích? Totiž že lidi, kteří měli opoziční myšlení vůči vládě, byli součástí oficiálních struktur, mohli pracovat v institucích, v jakých jejich české protějšky pracovat nemohly?

Gál: Když se na Slovensku chtěli zbavit ekonoma, dali ho do výzkumného ústavu; ty byly chápány jako odkladiště politicky nepoužitelných lidí. Existovaly Slovenské pohľady, kde publikovali lidi, kteří by v Čechách nemohli zveřejnit ani řádek! Na Slovensku byla mnohem liberálnější a tolerantnější atmosféra.

Ale právě toho si myslím Suk moc nevšímá, ačkoliv je to jeden z klíčových důvodů, proč vektory vývoje běžely po Listopadu různě. Česká společnost považovala posledních dvacet let za dobu nejhlubšího úpadku, zatímco Slovensko zažívalo těch dvacet let jako nejlepší léta své existence.

Gál: Nejen těch dvacet let. Po válce probíhala na Slovensku mohutná industrializace!

Jičínský: Hlavní rozdíl byl ale v normalizaci. Šedesátá léta se přece jenom ani v českých zemích paušálně neodmítají.

Masivní příliv investic na Slovensko přišel s federací.

Jičínský: Byl už předtím.

Uzákoněná masivní redistribuce nastala s federací, což Slovensku pomohlo. A bylo třeba to dělat! Federace bez přerozdělování nemá žádný smysl, k čemu by byla?

Gál: Slováci měli na začátku devadesátých let pocit, že v Česku se dává přednost ekonomické reformě před demokracií, před státoprávním uspořádáním. Zapomnělo se na obou stranách, že to jsou dvě strany jedné mince.

Jičínský: Na české straně skoro nikdo o česko‑slovenské problematice nic nevěděl. Nechci ze sebe dělat apoštola pravdy, ale byl jsem jedním z mála, který něco věděl, protože jsem byl u jednání o federaci v roce šedesát osm.

Václav Havel o tom něco věděl.

Jičínský: Moc bohužel ne. Měl představu autentické federace, ale co to znamená, že je to z institucionálního hlediska obrovský problém, svým způsobem neřešitelný právě ve dvou, si neuvědomoval.

Mám zkušenost, která je dílčí, ale potvrzuje, co jsem říkal. Dolů do Aurory za mnou přišli slovenští studenti, kteří jednali s českými, a ti považovali za samozřejmé, že bude rozhodovat Praha a že oni nejsou rovnoprávný partner.

Gál: Vedl jsem koaliční jednání s Bratinkou, s Kroupou, seděl tam i Michal Prokop. Říkali mi, že jejich vize je unitární stát. Když jsem řekl, neblázněte, to je na Slovensku ­naprosto neprůchodné, brali to jako separatismus.

To ale mluvíš o roce 1992.

Gál: Ne, dřív. V Čechách se přijímalo, že cokoliv, co vznikne na Slovensku jako autonomní, je nepřijatelné. Přicházeli jsme ovšem do Prahy s obrovskou úctou a respektem…

Program VPN Šanca pre Slovensko nedával šance společnému státu. Jakmile je programem převzetí odpovědnosti za vývoj národa, končí federace. To se nezlob.

Gál: Nechci fabulovat, ale přísahám: program VPN dělali lidi, kteří na trvání federace měli zájem, ale věděli, že Slovensko musí mít v jejím rámci víc autonomie, že mezi Čechy a Slováky musí být partnerský vztah a že musí být formalizovaný.

Většině lidí nedělá problémy požadovat kulaté čtverce. Chtěl bych být atletickým šampiónem, ale mám rád vepřoknedlozelo a radši jím, než bych trénoval. To je normální. Problém se slovenskými politickými programy byl v tom, že požadovaly volnější institucionální rámec, jenže neuměly říct, co to znamená. Jak mohla mít federace dvě emisní banky? Ty nejdůležitější návrhy byly ústavně neschůdné.

Jičínský: V revoluční době se vždycky vyslovují požadavky, které se dřív nebo později ukážou jako nereálné.

Nezapomínejme, že federace se ustavila 1. ledna 1969, už když jsme byli okupovaní. Takže její obsah se nikdy realizovat nemohl. A na české straně se na ní nic pozitivního necítilo, ani se nijak neuznávala.

Nebyla vidět.

Jičínský: Na Slovensku vidět byla. Ovšem pro lidi jako Stanislav Devátý, Petr Čermák či Jan Kalvoda to byl prostě komunistickej zákon.

A nebyl?

Jičínský: Byla to v rámci komunistického systému snaha řešit soužití dvou národů v rámci jednoho státu. Prostředky, kterých by se použilo kdekoliv, kde by byla snaha podobný problém řešit. V Belgii jsem byl v roce 1966, kdy začali uvažovat o federálním uspořádání. A trvalo jim snad šestnáct let, než to udělali.

Gál: Teď řekl Zdeněk zásadní věc. My jsme dostali dva roky a zapomněli jsme, že z toho rok bude předvolební kampaň.

Jičínský: A to měli v Belgii mnohem lepší podmínky. A když si dnes belgické uspořádání prostuduješ, je tak komplikované, že ­nevím, jak může fungovat. Jeden z jejich nejdůležitějších orgánů je výbor pro řešení kompetenčních sporů, a ten pracuje neustále.

Kdo vymyslel ty dva roky?

Jičínský: Václav Havel. Za tu doby nebylo možné ústavy stihnout. Petr Pithart to dneska klade jako otázku, nevím, jestli z toho nepodezírá mě, ale já jsem to opravdu nebyl. Byl jsem pro delší období, které se dá případně zkrátit, ale stanovíme‑li krátké období hned, prodloužit ho nemůžeme, to by bylo proti principům demokracie.

Suk myslím v knize nedostatečně reflektuje tříšť názorů v klubech Federálního shromáždění České národní rady. Nevím, jak přesně to bylo ve federálu, ale v České národní radě byli lidi v klubu OF frustrovaní, že na nic neexistuje společný názor. Jakýkoliv návrh, třeba na přímou volbu starostů, byl přijímán půl na půl. Po volbách v klubech začala rychlá diferenciace, ale ta byla vyvolána praktickou neschopností vládnout.

Jičínský: No, myslím, že třeba velký zápas o volební systém proběhl docela slušně.

Gál: Zápas byl o volební systém, říká Zdeněk. A já musím říct, že takových zápasů, které nám připadaly stejně významné, probíhalo paralelně asi sto. Neměli jsme vůbec žádné priority!

Jičínský: Volební systém, to byla velká priorita.

Gál: Pro tebe!

Jičínský: Ne, snad o ničem nebylo tolik sněmů OF jako o volebním systému.

Gál: Já ti můžu říct, že nás na Slovensku zajímal volební systém periferně.

Jičínský: Já jsem byl kritizován třeba za koncepci kooptací, ale s žádnou jinou myšlenkou nikdo nepřišel. Mandlerův požadavek rychle udělat volby byl nepoužitelný. Zdeněk Mlynář to taky kritizoval, ale i on vycházel z jiné koncepce. Asi přece jenom myslel, že bude gorbačovovským prvním tajemníkem, který KSČ obrodí.

Gál: Vidíš, nás na Slovensku myšlenka kooptací šíleně zaskočila. My jsme si mysleli, že to, co rozhodne o nových strukturách moci, budou první svobodné volby. Do slovenské vlády jsme poslali jediného člověka, Vlada Ondruše, s jediným posláním, hele, ty tam budeš náš fízl. Jeden jedinej!

A jak se tam dostal Mečiar?

Gál: Trvalo celé desetiletí, než jsme to zjistili. Ondruš nám řekl, že na vládě je konkurs na ministra vnitra a že jeden ze tří uchazečů byl skvělý. My jsme řekli, tak fajn. Trvalo celý desetiletí, než jsme zjistili, že ho připravovala vnitrácká Obroda a zpravodajští ­důstojníci jako Svěchota. A že konkurs ušolíchal Čič, ministr spravedlnosti v komunistické vládě. Trvalo nám deset let, než jsme zjistili, že Mečiar měl zakonspirované struktury, ještě než nastupoval na vnitro.

Jičínský: Vy jste měli tu svoji koncepci a o moc jste se nestarali. My jsme se o ni začali starat.

Gál: Mečiar byl jenom příklad. Největší ránu na solar plexus Vépeenka dostala, když během kooptací přišel absolutně bez přípravy za Schusterem Ján Budaj, že chce být předsedou slovenského parlamentu. Schuster, stará liška, řekl, souhlasím, na to máte legitimní právo, a zorganizoval volbu, ve které Budaj absolutně neprošel.

Tehdy se poprvé projevili slovenští nacionalisté, kteří pochopili, že VPN je slabá. Bylo nám jasné, že Budaj se tím předsedou stát musí. Radili jsme se s Havlem, co se Schusterem, který věděl přesně, co chce. Havel mu nabídl ambasádu v Kanadě, Schuster si v pohodě sbalil švestky, vrátil se jako primátor Košic – a rovnou na prezidenta! Vy jste věděli, že moc vám patří, my jsme si mysleli, že až po svobodných volbách. Když Fero Mikloško dostal nabídku, že má být předsedou slovenského parlamentu, protože Budaj prohrál, řekl, kluci, já o tom hovno vím, ale Pánbůh mi pomůže.

Nastane revoluční zvrat a dvě tak blízké společnosti si vyberou dvě různá paradigmata! Česká paradigma jakoby liberální, které chápe jako nabídku na odčinění dvacetiletého ponížení, slovenská paradigma národní. Petr Pithart se pokoušel nabídnout národní paradigma i Čechům…

Gál: To je česká interpretace! Slovenská společnost si nevybrala samostatný stát, Mečiar nebyl slovenský nacionalista!

Ze začátku nebyl. Ale logika mocenského zápasu ho tam dotlačila. Aby sešikoval třicetiprocentní podporu, musel na Slovensku politik hrát národní kartou.

Gál: A voliči věděli, že tím podporují samostatný slovenský stát? Kde jsou dnes slovenští nacionalisté? Už se nikdy nevrátili ani k jazykovému zákonu. To byla pragmatická kalkulace! Stejně jako u Mečiara.

Voliči to nevěděli přesně, ale bez apelu na národní strunu by Mečiar nevyhrál. Bylo to mobilizační téma. I Peter Zajac chtěl slovenskou emisní banku, ani on si neuvědomoval, co říká! Schopnost kooperovat mezi úrovní národní a federální byla obecně nízká, i na české úrovni. Bedřich Moldan s Josefem Vavrouškem, dva staří přátelé, si za půl roku vjeli do vlasů a rvali se o kompetence svých ministerstev! Jenom se to neinterpretovalo nacionálně, pouze jako „federální arogance“.

Jičínský: Zase ten faktor času… Kdybychom si nedali dva roky, poměr zájmů a jejich významu by se na obou stranách vážil jinak. Byl jsem pro referendum…

I kdyby referendum rozdělení odmítlo, politici by to stejně sabotovali.

Jičínský: Taky jsem dnes spíš přesvědčen, že federace nebyla udržitelná, ale byl jsem pro, aby demokratické hodnoty státu nebyly hned pošlapány, aby občané neměli pocit jako za normalizace, že se jich nikdo na nic neptá. Po volbách 1992 šlo ovšem Federální shromáždění na prázdniny a během prázdnin se rozdělení dohodlo.

Klaus si asi myslel, že Mečiarovy slogany jsou jenom karta pro vítězství ve volbách, ale že žádný politik neodmítne miliardu dolarů, která šla z federálního rozpočtu na Slovensko. Když viděl, že je to myšleno vážně… Jakmile někdo chce emisní banku, končí pro Klause kamaráčoft.

Slovensko dnes řeší reálné problémy fungování státu, daňovou reformu, sociální reformu, důchodovou reformu, zatímco dřív bylo naprosto dominantní ústavní uspořádání. Kdyby se federace nerozdělila, národní téma by pořád převládalo.

Gál: To je podstatné: Slovensko je posledních pět let reformní zemí, zatímco Česko ne. I revoluce už je dávnou minulostí. Oslavy patnáctého výročí Listopadu na Slovensku proběhly příznačně. Jako lidé, kteří zakládali Veřejnost proti násilí a konstituovali první moc, jsme se sešli mimo oficiální struktury, téměř jako slezina nějakého sdružení. Představa, že mě pozve současný prezident, aby se mnou slavil 17. listopad, je pro mě absurdní.

Na té slezině unisono zaznělo něco, co jsem explicitně slyšel poprvé: lidi, kteří u toho byli, říkali, že Listopad na Slovensku byl autentičtější než český. Autentičtější v tom, že neprobíhaly kulaté stoly, kde by se domlouvalo předání moci, v tom, že se to odehrávalo trochu na vlastním písečku, vesnickým způsobem, bez koordinace s čímsi okolo. Autentičtější byl i první rozhovor, který v Bratislavě s představiteli staré exekutivy proběhl. Byl tam Murín, Hrivnák, Čič a trval deset minut. My jsme nepřišli vést dia­log, ale říct, že žádáme škrtnutí čtvrtého článku ústavy a svobodné volby. A odešli jsme. Nepamatuji si na dialogy o mechanismu, technologii, harmonogramu.

Jak jste se tedy dostali do vlády?

Gál: Od rána do rána jsme seděli na Vysoké škole múzických umění a najednou kdosi zařval, jdeme na vládu! My jsme se vyřítili, dvanáct lidí, sedli do tří aut a šli jsme. Langoš, Mikloško, Budaj, já, Kňažko…

Ján Čarnogurský?

Gál: Vyšel z vězení jednadvacátého a těch pár dnů do pětadvacátého proběhlo vlastně všechno a rozdělily se základní role. Když Jáno přišel pětadvacátého na Veřejnost proti násilí, zavolal Václav Havel, oslovil ho osobně, aby šel do federální vlády. Čarnogurský se otočil na nás a řekl, kluci, já půjdu pod podmínkou, že tam půjdu jako zástupce Veřejnosti proti násilí. – Jasně, seš náš, di! Když teď ale v novinách řekne, že na Slovensku byla jenom ilegální katolická církev a nic víc, tak to prostě není pravda. Veřejnost proti násilí byla konstituována z mnohem pestřejšího proudu.

Jičínský: Je skutečnost, že byly dva různé koncepty, čímž vás nechci desavuovat. Vy říkáte, my jsme dělali revoluci na ulicích a o moc jsme se nestarali. Ale pak jste taky na kandidátkách měli lidi ze struktur, že? V tom myslím byla lepší naše koncepce, což souviselo s tím, že tady disent byl podstatně širší, a jakkoliv jsme nebyli připraveni, abychom převzali moc, přece jen jsme měli širší zázemí a věděli, že co se děje na ulicích, je důležité, ale důležité je taky, co z toho vzejde, co se jako nová moc vynoří. Nepochybně jsme měli vzory z Maďarska a z Polska, a nemyslím, že to byla špatná inspirace, a hlavní náš cíl přece byl, aby změna nastala pokud možno bez krveprolití. Vyřizování účtů na ulicích… Někteří z nás věděli, co to znamená. A věděli jsme, že moc se musí přeměnit i personálně, a proto jsme vstoupili do jednání.

Gál: Když se na Slovensku řeklo opozice, každého napadl Havel, Kryl, Kubišová, celebrity. Na Slovensku jsi takové lidi mohl sečíst na prstech obou rukou. Druhá věc: volby jsme šíleně chtěli vyhrát a na Slovensku byla jiná situace než v Čechách. Občanské fórum mělo v prvních volbách kolem padesáti procent, my jsme se potáceli za Křesťanskodemokratickým hnutím! Měsíc před volbami přišel do centra VPN Ivan Gabal a řekl, vy budete mít pět procent! My jsme prostě došli k závěru, že volby můžeme vyhrát jenom se známými tvářemi. Kučerák byl kdo? Gál byl kdo? Langoš byl kdo? Ale Čiče, přestože byl ministrem spravedlnosti staré vlády, lidi milovali. V top ten slovenské politiky byli na prvních osmi místech tito lidé! A samozřejmě Dubček! Ale promiňte, říkám to s plným vědomím, on nepředstavoval na Slovensku žádnou opozici.

Není lepší ukázka rozdílu mezi Slovenskem a Českou republikou. Stavět jako lídry komunisty by OF těžko pomohlo. Tady probíhal přesně obrácený proces. Charta 77 byla založena na dialogu i s exkomunisty. Už začátkem února 1990 začali lidovecké tiskoviny s ostrým útokem na celých čtyřicet minulých let. Kdy se k tomu přidal Václav Havel? Projevem k 21. srpnu 1990?

Jičínský: To je těžké určit, ale vzpomeň si na jeho projev už k výročí Února.

Tam ještě komunistům nabízel podíl na budování demokratického Československa.

Jičínský: Ale už se projevily jeho koncepce politiky založené na osobách, zatímco myslím, že naše koncepce je založená spíš na institucích. To, jak se Havel byl schopen dohodnout s Čalfou, bylo racionální, ale zřejmě u něj vznikla představa, že to takhle ­pojede dál. Jestliže ovšem do Federálního shromáždění, ČNR a SNR přišli noví lidi, nemohli tam být jako loutky. Přičemž si troufám říct, že Federální shromáždění bylo neobyčejně dělné, a zároveň tam byly srážky, i ostré srážky, prostě se tam začalo demokratické fungování utvářet.

Gál: Já jsem projev Václava Havla z 21. srp­na 1990, kde mluvil o mafiích, vnímal z jiné perspektivy. V tom čase probíhaly v podnicích války, kdo bude ředitel, vznikala druhá, třetí, čtvrtá Vépéenka, a ty válčily mezi sebou. Pro nás to byla válka všech proti všem, a do té války vstoupil Václav Havel se svým projevem. Pro nás to znamenalo, bacha, je třeba to, co se děje, nějak uchopit do rukou. A Václav Havel byl mistr metafory: autentická federace, temné síly… Tyhle výrazy měly v té době magickou sílu.

Jičínský: Jako život v pravdě, pravda a láska musí zvítězit na lží a nenávistí.

To je ovšem heslo Ghándího, který chtěl přimět hinduisty, aby milovali muslimy.

Podstatný rozdíl mezi Slovenskem a námi byl například v hodnocení lustračního zákona. Na Slovensku nikdy nezískal politickou sílu.

Gál: Za prvé: nikdy jsme neměli solidní informace. Byl jsem v partě, která navštívila Jana Rumla před volbami, aby nám vysvětlil, co to lustrace jsou. Vím, co nám řekl: že lustracemi neprojdou jenom agenti Státní bezpečnosti, že to postihne i zpravodajce zahraničních služeb, že to postihne jenom ty, kteří pobírali odměnu, blablabla… Proto jsme na lustrace přistoupili. Když jsem dostal od Sachera výsledky v zapečetěné obálce do rukou, nebylo tam nic o odměnách, byli tam i důvěrníci… Prostě se ukázalo, že co jsme věděli o lustracích, nebyla pravda. Sama idea přišla z Občanského fóra, ale my jsme ji respektovali.

Za druhé: kromě VPN už nelustroval na Slovensku vlastně nikdo. A my jsme odrovnali pětatřicet lidí z vlastní kandidátky! Dušana Hanáka jsme ukecávali, aby pro své charisma šel na kandidátku. On říkal, já nechci být politik, kluci. My, pojď na pětatřicátý nebo jaký místo, nikdy nebudeš zvolenej, ale pojď, že seš to ty! Neprošel lustracemi a my jsme mu pokazili život. Do prdele, on nikdy nechtěl do politiky! Tam bylo tolik absurdit, ale my jsme to jako princip přijali.

Ale stejně jsme to jenom odložili na patnáct let. Ústav paměti národa začíná zveřejňovat sítě spolupracovníků StB a začínají vybuchovat kauzy, které si Češi odbyli před nevím kolika lety. Myslím, že lustrace měly být, ale že byly příšerně zvrzaný. Takže to nebylo žádný vyrovnání s ničím.

Není náhodou vyrovnání s minulostí právě v tom, že se tou minulostí nenecháš ve svém souzení determinovat?

Gál: Jak se máš povznést nad mrtvé, zavřené, diskriminované?

O to přece nejde. Nesmíš naletět demagogovi jenom proto, že ti mává před nosem antikomunistickým praporem. Žádná partaj se nemohla bez komunistů obejít. Experty měli jenom komunisti. Buď můžeš minulost přijmout, anebo hrát hry, které jsou nutně falešné a selektivní, proti politickému protivníkovi. Copak v ODS není fůra bývalých komunistů?

Gál: Vyrovnávání s minulostí jsme chápali tak, že konkrétní vinící budou voláni k odpovědnosti, což se nepovedlo.

Pokud jsme vázáni mezinárodními úmluvami proti retroaktivitě, konkrétní viníci mohli být trestáni jen omezeně.

Jičínský: Bylo dobře, že se nějaké lustrace udělaly, přece jen to něco prověřilo. V roce 1990 to nešlo udělat dokonale. Vniknout do tak složitého organismu, jako je vnitro, chce čas. Navíc první ministr vnitra Richard Sacher byl volbou Václava Havla. My jsme navrhovali bývalého osmašedesátníka Jaroslava Procházku. Václav dal přednost Sachrovi, protože lidovci mu lezli někam, tak se v nich zhlídnul. Sacher osmašedesátníky, kteří o vnitru něco věděli, pokud mohl, eliminoval.

(Otázky Václav Žák)

Obsah Listů 2/2005


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.