Kalendář událostí
Nucená táborová koncentrace ve vzpomínkách pamětníků
Bibliografie holocaustu Romů
Během rozpadu Československé republiky se její romská populace bezděčně vyskytovala na čtyřech státních teritoriích. Po mnichovském diktátu se Romové a Sintové z někdejšího českého a moravského pohraničí nacházeli v říšskoněmeckých župách, totiž v nově utvořené Sudetské župě a ve stávající župě Hornodunajské a zejména Dolnodunajské, zatím co po vídeňské arbitráži se stali Romové z jižního Slovenska po jeho násilném připojení k Maďarsku občany tohoto sousedního státu. Zbývající romská populace setrvala v Česko-Slovensku, které však po půlroční existenci následkem slovenského separatismu a německé okupace okleštěných českých zemí zaniklo; Romové tak změnili státní občanství: slovenští příslušeli do Slovenské republiky, čeští do Protektorátu Čechy a Morava. V každém ze čtyř uvedených státních celků se prováděla odlišná protiromská politika. Stav dochované dokumentace ji nejkonkrétněji umožňuje charakterizovat na protektorátním a slovenském státním území.
Protektorát Čechy a Morava vznikl na základě výnosu říšského kancléře
16. 3. 1939. Nebyl samostatným státním útvarem, i když měl vlastní státní příslušníky, vykonával svá "výsostná" práva a jeho prezident požíval čestných práv hlavy státu.
Na fiktivně autonomním protektorátním území žily tři skupiny obyvatelstva. Především to byli dřívější čeští Němci a dále Němci, kteří přišli po okupační armádě. Tato německá menšina patřila k preferované skupině obyvatel, kteří se stali ve smyslu Norimberských zákonů říšskými občany. Češi získali protektorátní příslušnost a s ní i méněcenné postavení ve srovnání s německými spoluobčany: protektorátní státní příslušníci představovali pouze početnou, ale neplnoprávnou skupinu obyvatel. Občané tzv. Neárijského původu tvořili pak obyvatelstvo, zbavené nejenom základních práv a svobod, ale i jakékoliv právní ochrany. V této skupině čekali vedle Židů na konečné řešení své otázky také Romové.
Zatím co v říši byly pojmy cikán a cikánský míšenec určeny z rasového hlediska už v prováděcím nařízení k zákonu o říšských občanech ze 14. 11. 1935, v protektorátní legislativě k podobnému obsahovému vymezení dlouho nedocházelo. Za cikány se tu pokládaly všechny osoby, jimž byla na základě zákona č. 117/1927 Sbzn. vystavena cikánská legitimace, nebo které měla v evidenci kriminální ústředna v Praze. Podle zákona č. 89/1942 Sbzn. se u nich nerozhodovalo, jakou měli státní příslušnost, nebo zda byli bez státní příslušnosti. Teprve vládní výnos o vybírání sociálně vyrovnávací dávky ze 3. 5. 1943 rozděloval je po říšskoněmeckém vzoru na úplné cikány a na cikánské míšence s převážnou nebo s rovnou částí cikánské krve.
První protiromský výnos vydala protektorátní vláda 31. 3. 1939. Úřady měly věnovat životu a chování Romů zvýšenou pozornost a dbát především na to, aby netábořili ve skupinách přesahujících rámec rodu nebo rodiny. V pohraničním pásmu bylo pak na základě předpisu říšského ministerstva vnitra z 2. 9.1939 kočování vůbec zakázáno a kočovné rodiny se odtud postrkem odesílaly do vnitrozemí. Z protektorátního území patřilo do tohoto pásma Ostravsko, odkud byli kočovníci odsunování do okresů na střední Moravě.
Frekvence Romů koncem 30. let, způsobená útěky jednotlivců i celých rodin z říše a z okupovaných rakouských oblastí do Československé republiky, ze Sudet a z okupovaného českého a moravského pohraničí do Česko-Slovenska i ze Slovanské republiky do protektorátu, měla za následek zvýšení počtu romské populace v Čechách a na Moravě. Tato skutečnost, kterou oficiální žurnalistika neúměrně zveličovala, poskytla záminku k prvnímu mimořádnému protiromskému opatření.
Předpisem z 30. 11. 1939 protektorátní ministerstvo vnitra přikázalo, aby se Romové do dvou měsíců trvale usadili a zanechali kočování. K tomuto nařízení se vázal další předpis téhož ministerstva ze 13. 2. 1940, podle něhož se měly policejní a okresní úřady postarat s veškerou energií o bezpodmínečné usazení kočovníků a podávat o jeho průběhu pravidelné zprávy. Těm, kteří by zákaz nerespektovali, bylo pohroženo zařazením do kárných pracovních táborů.
Tábory byly otevřeny v srpnu 1940 v obcích Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu na základě nařízení česko-slovenské vlády z 2. 3. 1939 pro muže starší 18 let, kteří se vyhýbali práci a nemohli prokázat, že si řádným způsobem zajišťovali obživu; ustanovení tohoto předpisu novelizovala protektorátní vláda nařízením 28. 4. 1939. Počet internovaných vězňů regulovaly zemské úřady podle předem připravené evidence, která podchytila v Čechách 2 235 mužů a na Moravě 1 614 mužů.
Protektorátní administrativa, která nechtěla nebo nedovedla řešit problémy vyvstávající v souvislosti s nařízeným usazováním romských kočovníků a tuláků, využila této příležitosti a začala do táborů přikazovat také Romy. Ve vězeňských seznamech se u některých jmen objevovala červeně psaná písmena C jako zkratky za slovo cikán: v Letech takto obdržel Rom Martin Čermák dokonce první evidenční číslo vůbec, zatím co v Hodoníně se stal nejprvnějším romským vězněm Edvard Joch už dva týdny po zřízení tamního tábora. Podíl Romů na celkových počtech vězňů zůstával však relativně nízký a podílel se v rozmezí od 5 do 25 %.
Na této situaci se prakticky nic nezměnilo ani po tom, co byly přívlastky obou táborů přejmenovány z kárných pracovních na sběrné a pod novým označením pak zůstaly v provozu až do svého rozpuštění. Vládním nařízením z 9. 3. 1942, které bylo doslovnou kopií obdobného říšskoněmeckého předpisu, se totiž k preventivnímu potírání zločinnosti zaváděla policejní vazba, která se vztahovala na tzv. zločince z povolání (BV, Berufsverbrecher) a asociály (ASO, Asoziale). K jejich věznění sloužily buď sběrné tábory, na něž byly změněny vedle letského a hodonínského tábora také donucovací pracovny v Praze-Ruzyni, Pardubicích a v Brně, nebo koncentrační tábory nacházející se mimo území protektorátu.
V transportech protektorátních asociálů přijelo do Auschwitz v letech 1942-1943 celkem 123 Romů a 121 Romek. Transporty vypravovala na rozkaž řídící úřadovny německé Kripo kriminální ústředna v Praze z areálů pražské a brněnské donucovací pracovny. Většina transportovaných přišla o život krátce po příjezdu do osvětimského nebo po následném přemístění do některého z dalších koncentračních táborů. Např. prvními třemi transporty asociálů bylo z Brna odvlečeno celkem 26 Romů, z nichž během čtyř měsíců zemřela polovina v Auschwitz a dalších šest v Mauthausenu.
Od března 1944 byly transporty asociálů vypravovány z donucovací pracovny v Pardubicích, odkud odjížděly do Buchenwaldu a Ravensbrücku. Počty těchto transportů stejně jako transportovaných se zatím nepodařilo konkretizovat.
Podle poválečné zprávy kriminální ústředny v Praze bylo z protektorátního území transportováno do koncentračních táborů celkem 2 618 osob na základě vládního nařízení o preventivním potírání zločinnosti. Z uvedeného množství zahynulo 1 725 asociálů a 25 jich zůstalo nezvěstných. Jak se na těchto celkových číslech podíleli Romové, o tom uvedená relace mlčí.
Po vzoru říšského vůdce SS vydal generální velitel neuniformované protektorátní policie 10. 6. 1942 výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu, podle něhož pak policejní úřady a četnické stanice evidovaly všechny "cikány, cikánské míšence a osoby žijící po cikánsku". Zatím co v říši byl soupis všech inkriminovaných realizován až rok po vydání a po dalším roce se začalo s jejich nucenou táborovou koncentrací, pak diskriminace a perzekuce protektorátních Romů se vyznačovala mnohem prudší akcelerací.
"Tag der Erfassung der Zigeuner" byl stanoven už na 2. 8. 1942, kdy bylo Romům zakázáno opouštět místa jejich pobytu a současně se jim nařizovalo dostavit se na příslušné bezpečnostní úřady, kde byla o každé rodině shromážděna obsáhlá dokumentace a jednotlivé osoby byly předběžně klasifikovány.
Konečné posouzení výsledků evidence se provádělo postupně, takže do konce 1. čtvrtletí 1943 podchytily bezpečnostní složky celkem 11 886 osob, z nichž 5 830 klasifikovaly jako cikány a cikánské míšence; mimo to 948 jednotlivců podléhalo sice soupisu, ale žilo na volné noze, nebo se nacházelo ve vězeních, v nemocnicích ap. Podchycená romská populace byla rozdělena do dvou částí. Dělba se však prováděla nakvap a neobešla se bez omylů, jejichž náprava trvala celého půl roku.
Do menší části byli zařazeni Romové, navržení do policejní preventivní vazby nebo s předpoklady pro její uvalení. Všechny tyto osoby musely i se svými rodinami odejít do nově otevřených cikánských táborů, které vznikly přeměnou z dosavadních sběrných táborů v Letech a v Hodoníně.
Ve větší části podchycených Romů zůstali ponecháni ti, kteří pracovali a měli trvalá bydliště. Dospělí přitom podepsali reverzy, že budou ihned vzati do policejní vazby, pokud projeví nechuť k práci, opustí místa svého pobytu, nebo se nepostarají, aby jejich rodinní příslušníci vedli spořádaný život a aby děti řádně navštěvovaly školy.
Epilogem v potírání tzv. cikánského zlořádu se stal předpis říšského ministerstva vnitra z 16. 12. 1942 (tzv. Auschwitz-Erlass), podle něhož měli být vybráni "cikánští míšenci, Cikáni-Romové a neněmečtí příslušníci cikánských skupin balkánského původu neněmecké krve" a bez ohledu na stupeň svého míšení měli být se svými rodinami transportováni do Auschwitz-Birkenau; Himmlerův rozkaz doplnily 29. 1. prováděcí směrnice hlavního úřadu říšské bezpečnosti a 30. 1. 1943 pokyny téhož úřadu o zabavování majetku Romů jako nepřátel říše. Celá akce, která měla proběhnout během několika týdnů, platila nejenom pro tzv. Altreich, Východní Prusko, Alsasko, Lotrinsko a Lucembursko, ale vztahovala se také na okupované země střední a západní Evropy včetně protektorátu.
Holocaust protektorátních Romů byl tak zahájen v cikánských táborech v Letech a v Hodoníně a zakončen v cikánském táboře v Auschwitz-Birkenau.
Cikánský tábor v Letech se v době svého otevření (srpen 1942) skládal z 50 převozných baráčků a z jednoho pevného baráku, v nichž bylo možno ubytovat 300 vězňů. Průběžnou přístavbou dalších velkých baráků (prosinec 1942) se celková ubytovací kapacita téměř zdvojnásobila. Ředitelem, resp. velitelem tábora byl bývalý četnický štábní kapitán J. Janovský, který nutil vězně k vysokým pracovním výkonům, podílel se na rozkrádání potravinových zásob a podcenil nadměrné přeplnění tábora a z toho vznikající vážné hygienické závady. Po zamoření tábora břišním tyfem byl vystřídán S. Blahynkou a F. Havelkou. Strážní mužstvo tvořilo 30 četníků, jejichž počet byl doplněn 26 mladými gážisty. Uniformovaný personál představovali lidé otrlí a necitelní, z nichž J. Hejduk a J. Lunáček jednali s vězni surově a bez jakýchkoliv morálních zábran. Jako lékaři navštěvovali tábor nejprve MUDr. F. Kopecký z Mirovic a MUDr. J. Neuwirth ze Starého Sedla, po nichž od ledna 1943 vykonávali lékařskou službu táboroví lékaři MUDr. B. Stejskal a MUDr. B. Bohin.
Táborovou internací prošlo 1 309 vězňů včetně 36 v táboře narozených dětí. Po rozpuštění sběrného tábora zůstalo v Letech 20 původních vězňů, k nimž po otevření cikánského tábora přibývali v rychlém sledu za sebou další jednotlivci se svými rodinami a rody: celkem to bylo 66 osob 2. 8., 207 osob 3. 8., 265 osob 4. 8., 151 osob 5. 8., 144 osob 6. 8., 166 osob 7. 8. A 51 osob 8. 8. 1942. Ve druhém srpnovém týdnu se zvýšil počet vězňů o dalších 151 nových osob, zatím co ve zbývajících dvou týdnech procházeli prezentací už jenom jednotlivci. Totéž platí také o následujících měsících. Celkem bylo do tábora zavlečeno 1 155 osob v srpnu, 20 osob v září, 7 osob v říjnu, 20 osob v listopadu, 16 osob v prosinci a dvě osoby v lednu.
Prvním novorozencem v táboře byl Hypolit Janeček, který se narodil 12. 8. 1942. Spolu se svou matkou Františkou byl po dvou týdnech hospitalizován v písecké nemocnici, odkud se pak oba vrátili 4. 9. zpět do tábora; tam kojenec po deseti dnech zemřel. Podobné osudy čekaly i většinu ostatních dětí narozených v táboře. Z celkového počtu 36 novorozenců bylo 13 chlapců a 23 děvčátek.
Ze všech internovaných mužů, žen a dětí jich byla čtvrtina z tábora propuštěna nebo odtud uprchla, čtvrtina internaci nepřežila a polovina byla z tábora odtransportována do Osvětimi.
Nejvíce propouštěcích výnosů vydalo kriminální ředitelství v Praze bezprostředně po otevření a zejména před likvidací tábora. V srpnu a v září 1942 byly v knize propuštěných záznamy o sedmi skupinách, jimiž se dostalo zpět na svobodu 32 vězňů 10. 8., 19 vězňů 22. 8. a jeden vězeň 27. 8. A dále 9 vězňů 1. 9., tři vězňové 4. 9., 11 vězňů 9. 9. a pět vězňů 26. 9. 1942. Koncem května 1943 bylo po odjezdu hromadného transportu do Auschwitz-Birkenau propuštěno nejprve 7 vězňů z dislokovaného pracoviště ve Zboníně a 168 vězňů, kteří nadále zůstávali v táboře. Za důvod všech propuštění se uváděla skutečnost, že šlo o necikány, jako byli potulní komedianti, brusiči, deštníkáři atd.
Opačnou a nelegální možnost, jak opustit tábor, poskytovaly útěky. Prvními uprchlíky se stali chlapci Ladislav Stockinger a Josef Vrba, kteří utekli už 15. 8. 1942. Po čtrnácti dnech byli však zadrženi v Praze a vráceni zpět do tábora. Vrba toužil po svobodě natolik silně, že 24. 9. pokus znovu opakoval, po třech týdnech byl však po opětném dopadení poslán podruhé zpátky do tábora. Jiný chlapec, čtrnáctiletý Josef Růžička, utekl 18. 8. 1942 a v knize uprchlých není o jeho návratu žádná poznámka. S velkou pravděpodobností šlo v jeho případě o první úspěšný útěk.
Z tábora utíkali jednotlivci i celé skupiny vězňů. Mezi individuálními uprchlíky byla více než polovina mužů a chlapců. Nescházely však případy, kdy prchaly také ženy nebo celé rodiny s malými dětmi.
Poprvé se tak stalo 14. 9. 1942, kdy tábor nelegálně opustily Marie Blumová s jednoročním synem Alfonsem a Alžběta Bernhardová s osmiletým Karlem Petrem, šestiletým Alfrédem a tříletým Josefem. Oběma matkám se útěky s jejich dětmi pravděpodobně podařily. Naproti tomu za útěkem Cecílie Reichmannové se skrývá kus rodinné tragédie. Tato vězeňkyně utekla 12. 11. 1942 s tříletým Josefem a dvouletou Annou, sama byla dopadena, děti však zůstaly na svobodě. Spolu s ní se podařilo uprchnout rodině Ignáce Klimta. Není vyloučeno, že tato rodina se ujala obou malých dětí Reichmannové.
Mimořádný poplach vyvolávaly útěky z počátku roku 1943, kdy tábor zachvátily epidemie a kdy uprchlíci mohli rozšiřovat nakažlivé choroby mimo táborový areál. Hrozba takové možnosti vyvstala poprvé po útěku Edvarda Richtra 2. 1. 1943, který za pobytu v Prostějově onemocněl skvrnitým tyfem a teprve po dvaceti dnech byl hospitalizován ve veřejné nemocnici. Příslušné okresní úřady okamžitě upozorňovaly lékaře svých správních obvodů na případné rozšíření nákazy mezi "cikány, škůdci majetku a podobnými elementy", u nichž se prý uprchlík předtím pravděpodobně zdržoval.
Někdy v lednu utekly Emílie Serynková s Marií a Vincencií Petružilkovými, všechny uprchlice však byly 15. 2. 1943 dopadeny a bezodkladně vráceny do tábora. Jiný pokus uskutečnily Žofie Růžičková, Marie Adéla Růžičková a Josefa Serynková 12. 2. 1943, kdy byly v plném proudu přípravy na vyhlášení karantény. Velitel tábora musel kriminální ústředně v Praze podrobně vysvětlit, jak mohlo k takovému útěku vůbec dojít. Podle okamžitého hlášení vězeňkyně pomáhaly v kuchyni při škrabání brambor a vynášely slupky do lesa, odkud se nevrátily. Jejich nepřítomnost nebyla při večerní kontrole zjištěna, takže se na ni přišlo až druhého dne. Přesto byly uprchlice vypátrány: Serynková 14. 2. A obě Růžičkovy 21. 2. 1943.
Ze 106 pokusů o útěk se povedla jenom jedna jejich třetina, zbývající dvě třetiny skončily nezdarem a nesplnily vkládané do nich naděje. Vrácené uprchlíky vsazoval velitel do táborového vězení, nebo je předával kriminální ústředně v Praze k odeslání do Auschwitz. Z letských uprchlíků byli takto transportováni např. Josef Šulc, Antonín Stein, Emanuel Ševčík aj.
Nadměrné nakupení vězňů v nevyhovujících obytných barácích, špína a nedostatek vody v táboře, všeobecný hlad a neutěšený tělesný a zdravotní stav vězňů - to vše vytvářelo živnou půdu k brzkému výskytu běžných i infekčních onemocnění. Velitel tábora tuto zhoršující se a stále nebezpečnější situaci podceňoval a přistupoval k ní s nevysvětlitelnou lhostejností.
Podle měsíční zprávy za prosinec 1942 byla tehdy z 966 vězňů větší polovina nechlazena a pětina jich trpěla chřipkou, 156 angínou, 98 zápalem plic a 49 břišním tyfem. Tyfová nákaza se rychle rozmáhala a postupně zachvacovala stále širší okruh pacientů. Koncem měsíce začala přerůstat v epidemii, takže 20 vězňů a dva četníci museli být hospitalizováni ve veřejných nemocnicích.
Teprve tehdy ohlásil velitel tábora výskyt případů břišního tyfu a právem se mu kladlo za vinu, že v tomto ohledu zcela zanedbal své služební povinnosti. Proto byl suspendován a jeho řídící funkci převzal dosavadní velitel cikánského tábora v Hodoníně. Než se tak stalo, dosáhla nemocnost a úmrtnost vězňů vpravdě katastrofálních rozměrů. V hlášení z 12. 1. 1943 se uvádělo: "Dnes je tělesný stav cikánek tak nízký, že nelze nalézt na praní a čištění schopné ženy." O čtrnáct dnů později znělo hlášení ještě hrozivěji: "Mnozí vězni nacházejí se v natolik žalostném stavu, že je nutno považovat jej za beznadějný. Jejich skonu se již nedá zabránit."
Když bylo po nařízené pitvě zemřelého Františka Procházky komisionálně zjištěno, že příčinou vězňovy smrti byl skvrnitý tyfus, generální velitel neuniformované protektorátní policie 17. 2. 1943 rozkázal celý táborový areál neprodyšně uzavřít. Takto vyhlášená karanténa platila pak až do likvidace celého tábora.
Smrt si vyžádala v jednotlivých měsících životy 5 vězňů v srpnu 1942, 17 v září, 16 v říjnu, 23 v listopadu, 67 v prosinci, 136 v lednu 1943, 46 v únoru, 11 v březnu a 5 v dubnu 1943. Zemřelé převážel jeden z vězňů vždy po setmění na otevřeném žebřiňáku do Mirovic, kde je pochovávali na místním hřbitově. Se stoupající úmrtností hrozilo nebezpečí, že všechny volná hrobová místa budou na mirovickém hřbitově využita. Proto bylo zřízeno v lese jihovýchodně od táborového areálu provizorní pohřebiště, kde se začalo pohřbívat od poloviny ledna 1943. Nejčastějšími příčinami úmrtí byly zápaly plic, katary žaludku a střev, břišní a skvrnitý tyfus, srdeční slabost atd. Podle věku zemřelých převládala úmrtnost dětí nad dospělými, neobyčejně vysoká byla pak úmrtnost novorozenecká a kojenecká.
Většině vězňů končil nucený pobyt v táboře jejich deportacemi do Osvětimi. První transport se skládal z 16 mužů a 77 žen a směřoval do Auschwitz, kam dorazil v noci z 3. na 4. 12. 1942. Malá skupina letských vězňů byla připojena 11. 3. 1943 k hromadnému transportu českých Romů do Auschwitz-Birkenau; jednalo se o pacienty, kteří do té doby leželi s tyfózními chorobami v nemocnicích ve Strakonicích (15) a v Písku (5). Masa 420 letských vězňů byla pak transportována do Auschwitz-Birkenau 7. 5. 1943. Sedm posledních letských vězňů bylo připojeno 19. 10. 1943 k hromadnému transportu českých a moravských Romů do Auschwitz-Birkenau; jednalo se o uprchlíky nebo o vězně, jimž skončil výkon trestu.
Cikánský tábor v Hodoníně tvořily původně tři obytné baráky s ubytovací kapacitou 200 osob po celý rok a 300 osob v letním období. K těmto objektům byly přistavěny nejprve další dva baráky (říjen 1942) a později ještě dva a půl baráku (leden - březen 1943). Po přístavbách byl tábor schopen pojmout 750 osob.
Velitelskou službu v táboře vykonával bývalý četnický nadporučík Š. Blahynka, který byl od ledna do dubna 1943 odvelen do Let a po dobu jeho dočasné nepřítomnosti jej zastupoval J. Sokl. Strážní mužstvo se skládalo ze 32 četníků a 12 mladých gážistů. Smluvním lékařem v táboře byl MUDr. J. Habanec z Olešnice, táborovými lékaři MUDr. A. Mílek (leden - červenec 1943) a MUDr. M. Bohin (srpen 1943); oba táborové lékaře přidělil do tábora Zentralamt für Regelung der Judenfrage in Böhmen und Mähren. Uniformovaný personál zacházel s vězni velmi nevybíravým a hrubým způsobem. Šikanováním se vyznačovali M. Pavlík a zvláště J. Vitouch. Z vězeňských funkcionářů byl největším postrachem B. Dydy.
V táboře bylo vězněno celkem 1 365 mužů, žen a dětí včetně 34 novorozenců, které tam porodily internované matky. Po zrušení sběrného tábora zůstalo v Hodoníně 7 původních romských vězňů, k nimž bylo v době od 2. 8. do 31. 8. 1942 zavlečeno 1 229 nových vězňů. Tento příval v následujících dvou měsících rychle opadával a počínaje listopadem 1942 se takřka zastavil. Uvedená stagnace byla od května 1943 vystřídána mírným vzestupem. Celkem bylo prezentováno v září 13, v říjnu 28, v listopadu 8, v prosinci 5, v lednu žádný, v únoru dva, v březnu jeden, v dubnu 6, v květnu 13, v červnu 26, v červenci 14 a v srpnu tři noví vězňové.
Jako první se v táboře narodil Antonín Kloc, kterého porodila jeho matka Bohuslava už 3. 8. 1942, tedy den po svém nuceném příchodu do tábora. Celkem přišlo na svět v krutých táborových podmínkách 15 chlapců a 19 děvčátek.
Na úbytcích vězňů participovaly legální odchody, útěky, úmrtí a deportace do Osvětimi. Nejvíce propuštěných vězňů odešlo na začátku a v závěru táborové existence: jednalo se o 162 osob v srpnu, 64 osob v září a o čtyři osoby v prosinci 1942 a dále o dvě osoby v únoru, po jedné osobě v březnu a dubnu, o dvě osoby v srpnu a o 26 osob v září 1943.
Někteří vězňové se pokusili opustit tábor ilegálně. Poprvé tak učinila 16. 8. 1942 Anna Růžičková s dcerou Barborou a dvouletým vnukem Janem; všichni se pak skrývali v lesích a živili se kradenými polními plodinami a ovocem, než byli dopadeni a po čtrnácti dnech vráceni zpátky do tábora. Stejně neúspěšně skončil i další útěk 17. 8. 1942, kdy opustili přikázanou práci na silnici Otakar Gabriel a Miloslav, Miroslav a Vincenc Holomkovi; i oni byli postupně pochytáni a 26. 10. 1942 se už všichni znovu nacházeli v táborové internaci. V samém zárodku byl zmařen útěk Miroslava Daňhela a Zdenka Daniela 21. 8. 1942, kteří byli po dopadení už druhého dne vráceni do tábora. Úspěšně skončil teprve útěk Františky Danielové a Antonie Barvinské, kterým se podařilo 27. 8. 1942 zmizet beze stopy.
Některé z dalších útěků byly značně neobvyklé. Antonín Daňhel a Pavla Murková se svými dětmi, dvouletým Josefem a jednoroční Pavlou, byli pro nedostatek ubytovacích možností umístěni jenom ve stanu. V noci 13. 9. 1942 vyšplhali po podvozku kočovného vozu na prkenný plot, podlezli jeho ostnatý drát a po spuštěném žebříku se dostali na svobodu. Tajně se vrátili do původního bydliště, kde však byli prozrazeni, zatčeni a odeslání zpátky do tábora. Ještě dobrodružnější byly útěky Jana, Jindřicha a Gabriela Danielových, kteří uprchli 23. 4. 1943 z nemocniční světnice pouze v košilích, po šesti dnech byli však vypátráni a vráceni zpět do tábora. Odtud uskutečnili všichni tři 10. 6. 1943 nový pokus o útěk; ten však strážný odhalil a střílel po nich, při čemž se dal Gabriel chytit, kdežto Janu a Jindřichovi se podařilo zmizet v lese, ačkoliv byl jeden z nich postřelen.
Jako vůbec poslední opustili tábor 31. 7. 1943 Kateřina Laubingerová a Anežka Walterová a 10. 8. 1943 Jan Richter. Obě uprchlice zůstaly na svobodě, uprchlík byl však 18. 11. 1943 dopaden a odeslán nejbližším transportem do Auschwitz-Birkenau.
Dopadení uprchlíci byli po návratu do tábora surově zbiti a pak předáni k potrestání okresnímu soudu v Kunštátě nebo kriminálnímu oddělení policejního ředitelství v Brně k odeslání do Auschwitz. Celkem 67 vězňů z tábora uprchlo a nebylo dopadeno.
Po válce poskytl MUDr. J. Habanec o svém lékařském působení v táboře písemné vyjádření, ve kterém stroze poznamenal: "Poměry hygienické byly velmi strašné. Cikáni byli nejen neuvěřitelně špinaví, zavšivení, otrhaní, vyhladovělí, ale byli také stiženi četnými nakažlivými chorobami, které často přímo epidemicky se mezi nimi vyskytovaly." S přibýváním dnů se nemocnost stupňovala, správa tábora však přijímala hlášení o ní celkem bezstarostně.
Panika vznikla teprve po zjištění břišního tyfu, kdy byli 25. 9. 1942 odvezeni tři nemocní a 16. 10. 1942 další jeden nemocný na infekční oddělení do brněnských nemocnic. Při okamžitě nařízené prohlídce všech internovaných bylo diagnostikováno 195 nemocných trachomem, 160 spalničkami, 22 různými pohlavními chorobami, 14 otevřenou tuberkulózou, pět černým kašlem a tři planými neštovicemi; mimo to bylo shledáno 54 vězňů sešlých věkem, 25 těhotných žen, 18 invalidů a 9 slepců.
Poněvadž nemocné břišním tyfem se zatím dařilo umísťovat ve veřejných nemocnicích a izolace nakažlivých spalniček prý nebyla nutná, soustředila se největší pozornost na potírání trachomu. Oční specialisté, kteří provedli 9. 12. 1942 a 9. 2. 1943 hromadná vyšetření, indikovali pouze léčbu a ta se pak uskutečňovala v táboře buď ambulantně, nebo na izolačním baráku.
Ve 2. Polovině prosince 1942 propukla v táboře epidemie břišního tyfu, během níž byli nemocní umísťováni na izolačním baráku a téhož dne jako v Letech byla nad táborem vyhlášena karanténa.
Táborovou internaci nepřežilo 207 vězňů. Ze 194 zemřelých přímo v táboře bylo pohřbeno 73 na místním hřbitově v Černovicích a 121 na táborovém pohřebišti. Vězňové, kteří poumírali v brněnských nemocnicích, byli pohřbíváni jako obecní chudí na Ústředním hřbitově v Brně. Nejčastějšími příčinami jejich smrti byly zápaly plic, tuberkulóza a břišní tyfus.
Vpravdě katastrofickým vyvrcholením táborového utrpení a strádání se staly deportace vězňů do osvětimských táborů. První transport odejel 7. 12. 1942 do Auschwitz a skládal se ze 78 hodonínských vězňů a 13 dalších Romů internovaných do té doby v brněnské policejní věznici. Do jednoho měsíce po příjezdu zemřelo 39 transportovaných a v nejbližších měsících s výjimkou dvou zemřeli všichni ostatní.
Hlavní transport hodonínských vězňů všech věkových kategorií zahrnoval 749 osob, které dorazily do Auschwitz-Birkenau 22. 8. 1943. Po odjezdu transportu zůstala v Hodoníně část bývalých vězňů, z nichž bylo 26 propuštěno na svobodu, 22 neschopných transportování bylo převezeno do brněnské donucovací pracovny a 12 zdravých bylo určeno k úklidovým pracím.
Vězňové, kteří se jednak nacházeli v donucovací pracovně a jednak prováděli likvidační práce, byli kriminálním ředitelstvím v Brně připojeni k hromadnému transportu, který 28. 1. 1944 přebyl do Auschwitz-Birkenau.
Konečným místem určení byl v Auschwitz-Birkenau cikánský tábor, jehož 20 dřevěných baráků sloužilo k ubytování vězňů a 12 dalších baráků různým administrativním a provozním účelům. Stejně jako všechny koncentrační tábory byl také rodinný tábor Cikánů ve výhradní režii teroristické organizace SS, jejíž pravou rukou se stala vězeňská samospráva. Ta se obyčejně rekrutovala ze společensky vykolejených vězňů.
Protektorátní Romové byli do tábora deportováni hromadně ve velkých transportech (Sammeltransport), nebo individuálně ve větších či menších skupinách (Einzeltransport). Původně se plánovalo, že deportace proběhne co nejrychleji bezprostředně po otevření cikánského tábora. Tento záměr však nevyšel a celá akce se protáhla na dobu od března 1943 do června 1944.
První hromadný transport vyjel 6. 3. 1943 z Brna a je o něm k dispozici nejvíce informací. Jeho řízením byl pověřen rada německé Kripo J. Herzig, vlastním vypravením komisař brněnského policejního ředitelství J. Bilík. Podle nařízení inspektora neuniformované protektorátní policie na Moravě měl být transportní vlak sestaven z 23 nákladních vagónů, které by z několika sběrných míst přepravily asi 950 osob (počítalo se diferencovaně se třemi vagóny pro 100 osob z Jihlavy, s osmi vagóny pro 350 osob z Brna, s pěti až šesti vagóny pro 300 osob ze Starého Města u Uherského Hradiště a se šesti až sedmi vagóny pro 200 osob z Olomouce). Vagóny s pevně zavíracími dveřmi se měly připojovat k osobním vlakům, které podle jízdního řádu jezdily z Jihlavy do Brna a odtud do Přerova (10,49 - 15,42 hod.), z Olomouce do Přerova (14,25 - 14,46) a ze Starého Města do Přerova (13,38 - 15,02). V Přerově byly pak všechny vagóny pospojovány a přepraveny odtud jako zvláštní nákladní vlak do Bohumína (16,30 - 18,15).
Dopravu jednotlivých vagónů a zvláštního vlaku zajišťovalo na protektorátním území ředitelství Československých drah v Brně a na ostatním území ředitelství Deutsche Reichsbahn v Opolí, zatím co silný ozbrojený doprovod poskytovala do Moravské Ostravy neuniformovaná protektorátní policie a z Moravské Ostravy německá Kripo, která transport eskortovala až na osvětimské nádraží. Tam přebíraly eskortní službu stráže SS, které provázely transport po smutně proslulé vlečce do táborového komplexu v Auschwitz-Birkenau.
V Brně sloužily za tzv. sběrné místo stáje jízdního oddílu protektorátní uniformované policie, které se nacházely na Masné ul. A byly pro tento účel předem vyklizeny. Sem byly soustřeďovány romské rodiny z místních kolonií U kostivárny, Rádky a U olší, ale také ze Slatiny, Bystrce a ostatního brněnského okolí. Romové po příchodu nebo příjezdu do těchto stájí museli odevzdávat všechny osobní doklady a nepotřebné svršky. Teprve pak se rozložili na holém stání pro koně nebo na hromádkách slámy, odkud postupně odcházeli k očistě a ostříhání do sousední městské dezinfekční stanice. Mnozí začali tušit, že je nečeká nic dobrého. Proto se snažili dosáhnout za cenu úplatků svého vysvobození. Ze soudních spisů je znám případ manželů Danielových z Tišnova, kteří za slíbenou intervenci poskytli strážmistrovi neuniformované protektorátní policie A. Dubovému 13 000 K a dva zlaté prsteny. Když byli i přesto transportováni, podali z osvětimského cikánského tábora na policistu trestní oznámení. Krajský soud v Brně však 7. 12. 1944 zprostil obžalovaného viny s odůvodněním, že se výpovědím manželů nedalo věřit, "ježto tito jsou cikáni, kteří často vypovídají nepravdivě".
Poslední slovo o tom, kdo bude transportován a kdo případně osvobozen, náleželo zmíněnému německému kriminalistovi. Ten prováděl selekce zcela nahodile a uvolnil z transportu jen několik jednotlivců. Všichni ostatní, kteří zůstali na transportním seznamu, byli převedeni k rampě v nedalekých městských jatkách a tam naloženi do připravených nákladních vagónů. Ty pak odjely do Přerova, kde byly připojeny k sestavovanému nákladnímu vlaku.
V odpoledních hodinách 6. 3. 1943 se dal vlak do pohybu a zastavil na vedlejší koleji proti vchodu do ženského tábora v Auschwitz-Birkenau. Po brutálním vyložení byli všichni transportovaní převezeni na nákladních autech do kteréhosi prázdného baráku, kde strávili na zemi první noc. Lehnout si neměli kam: k tomu chyběly jakékoliv palandy a deky. Na obytné bloky byli rozdělováni od příštího rána.
Evidence se prováděla teprve až 20. - 23. 3. a přidělená vězeňská čísla se zapisovala ex post 7. a 8. 3. 1943. V mužské evidenční knize připadají k prvnímu z těchto dat záznamy o vězních s čísly Z-804 až Z-997 a ke druhému datu záznamy o vězních s čísly Z-998 až Z-1284 a dále Z- 1576 až Z-1586. V ženské evidenční knize jsou pak vedeny k 7. 3. 1942 záznamy o vězenkyních s čísly Z-934 až Z-1198 a k 8. 3. 1943 záznamy o vězenkyních s čísly Z-1199 až Z-1457 a Z-1760 až Z-1781. Obě řady evidovaných zahrnují 492 mužů a chlapců a 546 žen a dívek.
V březnu 1943 byly podobným způsobem organizovány také jiné dva hromadné transporty protektorátních Romů. První z nich byl sestaven z nejrůznějších sběrných míst v Čechách v donucovací pracovně v Praze-Ruzyni a do osvětimské evidence byl zanesen 11. 3. 1943: celkem bylo tehdy zapsáno 293 vězňů a 355 vězenkyň. Druhý březnový transport měl své východiště v hostinci u Ostrčilů v Olomouci-Chválkovicích a byl evidován k 19. 3. 1943 záznamy o 514 mužích a chlapcích a o 525 ženách a dívkách.
Dalšími transporty byli deportováni vězňové cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. Transport letských vězňů směřoval z nádraží v Mirovicích přes Prahu na Moravu, kde přibíral ostatní účastníky z různých sběrných míst, která byla např. v donucovací pracovně v Brně, ve starém pivovaře v jihomoravském Hodoníně ap.; takto doplňovaný transport přibyl na místo určení 7. 5. 1943 a téhož dne prošel evidencí, takže počet internovaných Romů v Auschwitz-Birkenau se tak rozšířil o 438 vězňů a o 415 vězenkyň. Vlak s vězni cikánského tábora v Hodoníně vyjel z malého nádraží v Nedvědici n. Pernštejnem a po cestě do něj přistoupilo jen několik Romů, držených ve věznici policejního ředitelství v Brně. Transport dorazil do cílové stanice 22. 8. 1943, kdy také bylo do evidenčních knih zapsáno 333 vězňů a 440 vězenkyň.
Uvedenými pěti hromadnými transporty byla deportace protektorátních Romů zhruba skončena. Zbývalo transportovat poslední jednotlivce, hospitalizované předtím v nemocnicích, nebo držené v zajišťovací či policejní preventivní vazbě. To se stalo dvěma menšími transporty, vypravovanými z Prahy a doplňovanými v Brně.
Do jednoho z těchto transportů byli zařazeni převážně Romové z Čech, mezi nimi i několik někdejších letských vězňů, kteří z tamního cikánského tábora uprchli, nebo byli odtud postoupeni dalšímu soudnímu řízení; z transportu bylo 19. 10. 1943 evidováno celkem 52 mužů a chlapců a 40 žen a dívek. Ve druhém z menších transportů převládali Romové z Moravy, k nimž patřilo i několik bývalých vězňů hodonínského tábora; z transportu bylo 28. 1. 1944 do evidenčních knih zapsáno 21 mužů a chlapců a 16 žen a dívek.
Nevýznamný počet Romů s protektorátní příslušností byl transportován také individuálně nebo po skupinkách, které přijížděly do Auschwitz-Birkenau z větší části v rámci transportů z Německé říše, resp. z její sudetské nebo obou dunajských žup, a malým dílem také z protektorátu. Odhlédnutím od říšskoněmeckých transportů, bylo z protektorátního území jednotlivě transportováno pouze 15 dospělých Romů (12 mužů a tři ženy).
Celkem bylo z protektorátu deportováno do Auschwitz-Birkenau na 4 495 Romů, z toho 2 155 mužů a chlapců a 2 340 žen a dívek. Jako celek se transportovaní vyznačovali vysokým zastoupením dětí (40,6 %) a nízkým zastoupením starých lidí (0,4 %). Nejmladšími z transportovaných dětí byli novorozenci Maxmilián Kryštof (Z-7462, v době příjezdu měl 7 dnů), Jiří Herák (Z-4443, 9 dnů), Rudolf Mates (Z-4699, 17 dnů), Jiří Ferenc (Z-1778, 19 dnů) a Josef Raiminius (Z-1013, 24 dnů). Nejstaršími z transportovaných starců a stařen byli Marie Růžičková (Z-7227, v době příjezdu měla 91 roků), Cecílie Berousková (Z-1022, 86 roků), Zdeněk Daniel (Z-981, 84 roků) a František Malík (Z-7479, 84 roků).
Protektorátním vězenkyním se v táboře narodilo nejméně 76 dětí, z toho 37 chlapců a 39 děvčátek. Za prvních osm měsíců táborové existence se přitom narodilo 85,3 % novorozenců, za dalších osm měsíců pouze 14,7 % novorozenců. Hlavní příčinu této disproporce je třeba hledat ve skutečnosti, že děti byly počaty před deportací rodičů. Na rapidním poklesu porodnosti se ovšem podílela i všeobecná slabost žen jako důsledek hladu, žízně, nehygienických poměrů a často se vyskytujících chorob. Konečně je nutno brát v úvahu i zmenšující možnost otěhotnění jako následek stále nižšího počtu mladých mužů, kteří byli přemísťováni na práce do sousedních táborů.
Jako první se v táboře narodila Anna Malíková (Z-1936, evidovaná 11. 3. 1943), jako poslední Vlasta Heráková (Z-10795, 7. 6. 1944). Všichni novorozenci krátce po narození umírali, Vlasta Heráková byla se svou matkou pravděpodobně zavražděna v plynové komoře při likvidaci tábora v noci z 2. na 3. 8. 1944.
Nemocnost v táboře kulminovala v létě 1943 a potom znovu v zimě 1943 - 1944. K nejčastějším chorobám patřily průjmy jako důsledky špatné výživy nebo příznaky břišního tyfu a úplavice. V době největšího rozmachu těchto onemocnění leželo na infekčních odděleních táborové nemocnice až 2 000 pacientů, pro něž však chyběly nejenom léky na snižování horeček, ale mnohdy i palandy a přikrývky; Někdy nestačily ani příděly čaje na zmírňování jejich obrovské žízně. Zdlouhavou a velmi nepříjemnou kožní nemocí byl svrab, který vyvolával silné svědění a byl spojen s rozškrábáním pokožky a tvorbou velkých strupů. Při nadměrné koncentraci vězňů se lehce šířily také neštovice a dále tuberkulóza s velmi rychlým průběhem. Zvlášť zhoubnou a obávanou chorobou byl skvrnitý tyfus, na nějž nemocní zpravidla vždy umírali. Hlavním opatřením proti jeho hromadnému rozšíření se stávaly selekce, během nichž byli vybraní nemocní odváženi do plynových komor a tam zavražděni. U dětí a mladistvých se vyskytovala noma, která začínala utvořením sněti na obličeji a byla provázena následným rozpadáváním tkáně.
Údaje o úmrtnosti poskytují záznamy v evidenčních knihách, které ovšem byly vedeny pouze do 21. 7. 1944 a nezachycují tak úmrtí po tomto datu včetně hromadné likvidace posledních vězňů. Celkem obsahuje evidenční kniha mužů 1 122 záznamů a evidenční kniha žen 1 523 záznamů o úmrtích protektorátních vězňů a vězenkyň. Nejprve vyhasly životy Václava Kováře (Z-1815) a Cecílie Berouskové (Z-1022), jejichž úmrtí byla zapsána hned druhého dne po příjezdech těchto transportovaných.
Někteří jednotlivci se pokusili uprchnout a zachránit se tak před dalším utrpením a pravděpodobnou záhubou. Útěky byly zoufalým a riskantním krokem, který postrádal naději na úspěch. Podle neúplných záznamů knihy bunkru, jak se říkalo vězení pro celý osvětimský táborový komplex, usilovalo o útěk 20 protektorátních vězňů.
Z cikánského tábora uprchli 4. 5. 1943 František Růžička (Z-2035) a Josef Serynek (Z-1904), oba však byli v den útěku dopadeni a uvězněni. Po nich utekli 7. 5. 1943 Jan Daniel (Z-4836), Jaromír Daniel (Z-1051), Antonín Holomek (Z-1173), Stanislav Holomek (Z-4809), Štěpán Holomek (Z- 4808) a Vincenc Vrba (Z-4831), z nichž byli první čtyři téhož dne chyceni a Vrba teprve po týdnu a všichni rovněž vsazeni do bunkru. Uprchlíci obou těchto skupinek byli pak po selekcích 22. 5. 1943 zastřeleni.
Někteří vězňové po přeložení do hlavního tábora v Auschwitz nebo do mužského tábora v Auschwitz-Birkenau se odvážili nelegálně opustit některý z těchto táborů. Z hlavního tábora utekl 22. 5. 1943 Vilém Daniel (Z-4497) a 3. 6. 1943 Jan Burianský (Z-5571), z mužského tábora pak 24. 6. 1943 Josef Janeček (Z-7266). Také tito uprchlíci byli chyceni, uvězněni a po selekcích 25. 6. 1943 zastřeleni. Václav Holomek (Z-4738) uprchl 1. 11. 1943, téhož dne byl však dopaden, vsazen do bunkru a po selekcích zastřelen 9. 11. 1943.
Po zrušení tresku smrti za útěk byli chycení a přechodně věznění uprchlíci z bunkru propouštěni. Jednalo se např. o Ludvíka Daniela (Z-8810) a Václava Ferdu (Z-8811), kteří se vzdálili z mužského tábora 26. 11. 1943 a po dopadení se ocitli teprve až 4. 12. 1943 ve vězení, odkud Daniela propustili téhož dne a Ferdu 11. 12. 1943. Nejpříznivější osud čekal Jaroslava Heráka (Z- 4466), který se pokusil o útěk z mužského tábora 27. 11. 1943. Byl rovněž chycen a odveden do bunkru. Odtud byl 14. 12. 1943 uvolněn a vrácen zpět do tábora a o dva dny později zařazen do trestného oddílu v Birkenau. Z tohoto oddílu spolu s Františkem Danielem (Z-8792) a Janem Danielem (Z-8803) znovu uprchl a všichni tři byli podle knihy bunkru zastřeleni na útěku. Naproti tomu Iren Herák vzpomínal, že jeho příbuzného Jaroslava po chycení k nepoznání ztýrali a dovlekli na apelplac, kde byl před očima nastoupených spoluvězňů oběšen.
Z memorátů vyplývá, že pokusů o útěk mohlo být víc, než kolik uváděla vězeňská kniha. Edvard Daniel např. tvrdil, že měl kontakt s bratrancem Václavem Danielem a Janem Růžičkou, kteří byli oba rovněž vězněni v bunkru za útěk a potom potrestáni zastřelením. Podle Ludmily Svinkové se její otec Jan Kýr dostal po uprchnutí daleko za osvětimský táborový komplex a byl zastřelen pohraniční hlídkou někde na břehu Visly.
Práceschopní a zdatnější muži odcházeli nebo odjížděli z cikánskéího tábora přechodně také do sousedních i vzdálenějších táborů nucené koncentrace.
Na práce bylo např. premístěno do Auschwitz mj. 206 protektorátních vězňů (z toho 109 vězňů 4.4. A 87 vězňů 12.4.1943) a do jiných táborů nebo složek v Auschwitz-Birkenau 163 protektorátních vězňů (z toho 60 vězňů 18. 5. A 42 vězňů 19. 5. 1943 do mužského tábora a 24 vězňů 27. 11. 1943 do trestného oddílu). Dále bylo na práce a také na lékařské pokusy 9. 11. 1943 transportováno do Natzweileru mj. 16 protektorátních vězňů. Odchody i odjezd všech těchto vězňů byly dočasné, neboť někteří z přemístěných a transportovaných se po delší nebo kratší době vracívali zpět.
Na jaře a v létě 1944 byly z cikánského tábora vypraveny další pracovní transporty, jimiž odjížděly vedle mužů také ženy.
V transportech 15. 4. 1944 opustilo tábor mj. 170 protektorátních vězňů (z nich odejelo 82 mužů do Buchenwaldu a 88 žen do Ravensbrücku) a 24. 5. 1944 dalších 42 protektorátních vězňů (z nich 7 mužů do Flossenbürgu a 35 žen do Ravensbrücku). Značný, bohužel však nezjistitelný počet vězňů z protektorátu se nacházel také v posledních hromadných transportech, které směřovaly 2. 8. 1944 do Buchenwaldu a Ravensbrücku a odtud do jiných pobočných táborů.
Zdálo se, že uvedenými šesti pracovními transporty se vězňové vzdalovali z Auschwitz-Birkenau nadobro a definitivně, neboť v té době už stál cikánský tábor před svou likvidací a o osudu těch, kteří v něm zbývali, bylo s konečnou platností rozhodnuto.
Zničující akce se měla provést 16. 5. 1944, kdy údery gongu vyhlásily večer Lagersperre a všechny obytné bloky byly uzavřeny. Před branou tábora zastavila nákladní auta a z nich vyskákali příslušníci zvláštního komanda SS, kteří vyzvali vězně k nástupu. Nic takového se však nestalo. Uvnitř bloků panovalo mezi vězni napjaté ticho a nikdo odtud nevycházel. Odepření poslušnosti esesáky zaskočilo a jejich velitel nakonec od splnění rozkazu ustoupil.
V táboře se tehdy nacházelo asi 6 500 vězňů, z nichž byla polovina odvedena do karantény v hlavním táboře (jedna část někdy na přelomu května a června, druhá pak na začátku srpna 1944) a tam z ní byly sestaveny transporty 918 mužů a chlapců a 490 žen a dívek, které byly 2. 8. 1944 převedeny na rampu v Auschwitz-Birkenau a odtud se vydaly na zmíněnou cestu do Buchenwaldu a Ravensbrücku.
Po odjezdu obou pracovních transportů zůstali v táboře převážně jen staří nebo nemocní lidé, matky s malými dětmi a sirotci. Ti všichni byli pak za jejich nečekaného odporu odvezeni v noci z 2. na 3. 8. 1944 na dvůr pátého krematoria a tam v plynových komorách přišli o život. Těla 2 897 zavražděných obětí, k nimž patřila Marie Heráková s tříměsíční dcerou Evou, Jana Ištvánová s dvanáctiletým synem Františkem, Růžena Kierová s desetiletou dcerou Emílií a mnoho dalších anonymních protektorátních vězňů, byla pak spálena v jamách nedaleko krematoria, které v té noci nebylo v provozu.
Na hromadnou vraždu navazovala stejně bestiální zabíjení těch vězňů, kteří se po svém odtransportování vraceli zpátky do Auschwitz-Birkenau, aby tam jako vyčerpaní a práceneschopní rovněž zahynuli v plynových komorách.
Za tímto cílem vrátili z Buchenwaldu na 200 romských chlapců 26. 9. a mj. také 800 Romů 10. 10. 1944, podobně jako z pobočných táborů v Ravensbrücku 11. a 14. 10. 1944 celkem 217 romských žen a dívek. Některé Romky prošly selekcemi a byly pak znovu transportovány do Ravensbrücku, zbývající skončily, podobně jako všichni vrácení romští chlapci a muži, v plynových komorách.
Tím také dospěla ke svému závěru ponurá a děsná historie vězňů osvětimského cikánského tábora.
Z původních 6 500 protektorátních Romů byla ponechána na svobodě pouze mizivá menšina 300 osob, zatím co zbývající většina se stala objektem nelítostného soustřeďování v táborech nucené koncentrace. Tam byli romští vězňové větším dílem vyhlazeni.
Jenom v cikánských táborech zahynulo přes 3 000 mužů, žen a především dětí, z toho 326 vězňů v Letech, 194 vězňů v Hodoníně a více než 2 645 protektorátních vězňů v Auschwitz-Birkenau. Neznámý počet příslušníků romské populace z protektorátu zahynul také v Auschwitz, Buchenwaldu, Ravensbrücku a v dalších koncentračních táborech, kam byli transportováni jednak jako tzv. asociální Romové, jednak jako práceschopní protektorátní vězňové z osvětimského cikánského tábora.
Fakta o množství Romů a Sintů, kteří setrvali v českém pohraničí a byli odtud v německých transportech rovněž odvlečeni na smrt do různých táborů nucené koncentrace, jsou zatím nezjistitelná.
Skutečné číslo o českých Romech, respektive Sintech, kteří se stali oběťmi holocaustu, dnešní stav dokumentace nedovoluje přesně určit. Jistotou zůstává pouze to, že po osvobození se z koncentračních táborů vrátilo zpět do vlasti necelých 800 bývalých vězňů, kteří přežili útrapy let 1938-1945. Temných let, ve kterých se odehrával romský holocaust.